čtvrtek 18. dubna 2013

Pohádka bez konce…


Teď váhám ze které strany se zakousnout do posledního nebo snad předposledního příspěvku? Je toho tolik o čem psát, toky myšlenek mi neúprosně proplouvají hlavou a nedokážu je usměrnit, aby nabraly stejný směr. Gruzie cesta proměnění, osobního růstu, získávání sebevědomí, cesta která mě posunula zase o krůček vpřed, pozměnila mé smýšlení, ukázala mi na čem v životě opravdu záleží, zklidnila a zpomalila mé životní tempo…cesta na kterou nikdy nezapomenu a vždy zůstane uzavřena v mém srdci. Říká se, že kdo vyjede na Kavkaz nechá tam půlku svého srdce…nemohu tvrdit, že to platí pro každého, nicméně pro mě to je možná i víc než polovina, je to souznění duší, je to lehký vánek, je to nádhera stvoření, vůně která se do mě vpila tak, že nemůžu popadnout dech, hlas který bude ještě dlouho doznívat v mém srdci, v mých myšlenkách a moc bych si přála, aby dozníval i v mém chování a jednání, aby ta drahá investice, která do mě byla vložena nevyšla naprázdno.
Mílovými kroky se blíží konec mého projektu a vlastně celého mého pobytu zde. Ještě netrpělivě čekám návštěvu z Čech se kterou chci projet cípy Gruzie, které zatím mé oko neuzřelo, ale za to o nich mé ucho mnoho slyšelo. Až teď na konci mi začíná docházet tolik věcí!! … jako by mi začaly padat z očí šupiny - ještě tohle je potřeba udělat a tamto…proč si to safra neviděla dřív holka?! Pomalu nastává loučení, které si nechci a nepřipouštím, zdaleka nejsem jediná kdo si myslí, že se sem vrátím, že sem nějakým způsobem patřím a přece je čas vrátit se nikdo neví na jak dlouho do „země studených čumáků, kritiků a egoistů“ (pozn. vím, že je to uvedeno do extrému na tomto příkladu se jen snažím znázornit markantní rozdíl mezi našimi kulturami, který vnímám….proto Vás moc prosím, neurážejte se nad tím, berte to jako metaforu, střet světů) do kterého taky nějakým záhadným způsobem patřím. Oba světy mají své pro a proti, ani jeden není lepší nebo horší, jsou jen naprosto odlišné! Až tady si naplno uvědomuju jaký jsem egoista a že vlastně vůbec nevím, co je to někoho skutečně milovat… nezištně oddávat vše co je v Tvých silách, vždy usilovat o dobro druhého, budovat lásku je běh na dlouhou trať, úkol každé minuty, každého dne, roku, celého života…umět víc dávat než brát; neztratit dobrý základ, ale budovat na něm - prohlubovat jej, nestagnovat - makat.
Co je náš život? Jen vánek, pomíjivost…dneska jsme, zítra být nemusíme. Tak proč neoddávat dobro každý den, přec nevíme čas a hodiny…milé slovo, úsměv, pohlazení…proč budujeme kariéru a ne vztahy?! Proč pořád spěcháme? Postupně se vzdalujeme jeden druhému? Snažíme se být nezávislí, samostatní, vždy si sami poradit a pak je pro nás těžké požádat o pomoc, pokořit se, omluvit se a přiznat si, že na něco nestačíme…ale nejsme tu právě od toho, abychom pomáhali jeden druhému? S vlohami, které nám byly dány. Rozdělovali si úkoly, aby se všichni cítili být zapojení, užiteční. Jistě bychom něco mohli sami zvládnou rychleji a efektivněji, ale s pomocí druhého se pro změnu budují naše vztahy, můžeme trávit čas spolu a zakoušet to, co začíná být v zlaté klícce Evropě vzácností - sociální kontakt, blízkost, přátelství, náklonnost, lásku, ochotu a odhodlání pomoct, přizpůsobit se, přiučit se. Je zajímavé slyšet od Gruzínů, kteří jsou opravdu hrdí na své tradice, že se z Evropy pomalu vytrácí unikátnosti států, tradice, lidové písně, kroje, … a uvědomovat si, že v podstatě mají pravdu, aniž si to uvědomuje ztrácíme svoji jedinečnost, národní uvědomělost, hrdost na svůj národ. Jaký je náš český národní tanec? Co je vlastně typické pro Čechy, Česko? Když jsem byla na školení v Kutaisi (které pořádala česká organizace NESEHNUTI), dozvěděla jsem se že od 50. let v Brazílii se o Češích proslýchá že smrdí, alis o člověku, který se nemyje a zanedbává hygienu vůbec, řeknou že se myje po česku. Celé to vzniklo tak, že čeští imigranti, kteří přijeli do Brazílie pracovat u Jana Antonína Bati se nemyli. Dokonce jeden fotbalista Gremie – Anderson Dinas Lusian je známý pod jménem „čech“ a to z toho důvodu, že se nechtěl v dětství mýt. Tohle mě celkem pobavilo, ale kdo z nás nemá předsudky a stereotypy :). Další zajímavé setkání, které ukazuje protipól prvního příběhu, bylo s jedním Afričanem (žal si nepamatuji z kterého státu pochází), který nedokázal pochopit  proč na sebe nejsme hrdí jako na národ? Vždyť jsme vzdělaní, v celé historii jsme patřili, na to jak jsme malý stát, k těm lepším, vyspělejším, schopnějším. Máme nádhernou architekturu, památky, spoustu významných osobností, všichni znají české pivo, porcelán a Škodu. A v neposlední řadě naše matička Praha, která okouzlí nespočetné množství turistů (někteří říkají, že je dokonce hezčí než Paříž, ale to záleží na vkusu). Všichni Gruzíni se kterými jsme mluvila, kteří měli možnost Prahu navštívit z ní byli uchváceni a dodnes na návštěvu Čech vzpomínají. 

…A přišlo jaro…


Jaro v Kutaisi :)

Nahoře - cesta do Sapary, v pravo Motsameda
Dole - Akhaltsikhe, Rabati

Nahoře - Batumi
Dole - Turecko, Posof

Nahoře - David Gareji
Uprostřed - Chule
Dole - cesta do Arménie

sobota 2. března 2013

Malá holka

           Čím déle jsem v Gruzii, tím více se mi odkrývají obzory, které jsou pouhým turistům vzdáleny. Vidím, že jsem si získala důvěru mnohých, kteří se mnou sdílí své životní osudy a já jen s hrůzou zjišťuji, že části příběhů se podobají jako vejce vejci…Ano, po Revoluci růží Sakartvelo (Gruzie) opravdu dokázalo vytvořit „demokratickou zemi“: kde chyběla opozice, takže veškerá moc byla v rukou pana prezidenta a jeho spolupracovníků, kde ve školách slídí mandatoři (těžko říct proč? Více kontroly alias více bezpečí? Nebo?? Ve zkratce sledují učitele, poslouchají za dveřmi, děti jsou z nich nervózní a i já sama se necítím úplně komfortně když je vidím – muže a ženy ve speciálních uniformách), kde se velké firmy dostaly do vlastnictví známých (přátel) pana prezidenta, telefony byly odposlouchávány a bylo nebezpečné hovořit o situaci v Gruzii, dramaticky se navýšil počet politických vězňů a strach, kde bylo možné bezdůvodně přijít o vlastní byznys, kde se během devíti let otočily majetkové poměry o tři sta šedesát stupňů takže původně se mělo dobře 90 % lidí a v současné době pouhých 10 %, kde se z hodných lidí stávali „vlci“ protože to prostě bylo potřeba a dokonce se prý i v těchto letech vytratila vzájemná pomoc, která je pro Gruzíny tak naturální, typická. 
            Zpočátku jsem dostávala jen drobné indicie, přečti si knížku 1984 od Orwella…jako by psal o Gruzii (Pozn. výše zmíněný text se týká období před zvolením nové vlády; nová vládá byla zvolena tento rok). Ne, to nemůže být pravda…vždyť přece máte demokracii! A pořád jsem se pídila po konkrétních příkladech, které se mi zpočátku nedostávaly, ale postupem času přišly. Poslední zrovna v pátek. Tento měsíc se chystám rozjet Jeden svět na školách ve spolupráci s Člověkem v tísni, tak jsem se koukala na filmy spolu s jednou spolupracovnicí. Jedná se o krapet těžká témata jako domácí násilí, děti ulice, atd. A když jsme skončily, možná právě v návaznosti na životní osudy lidí, které jsme spolu sdílely, začala mi vyprávět.

Posledních 9 let v Gruzii jen přežíváme, dokážeš si představit žít s platem 240 lari (Pozn. 1 lari je zhruba 12 Kč, tzn. +/- 2 880 Kč.) na měsíc? V zimě musíš platit 100 dolarů za topení, v létě je to lepší, ale potřebuješ peníze na jídlo a kde jsou peníze na oblečení? (Pozn. samozřejmě to není veškerý příjem domácnosti, tato paní má dvě dcery jedna pobírá sirotčí důchod, druhá si našla práci a tak si sama může zaplatit školné, které stojí víc než 1000 lari za rok…což není až tak vysoká částka, ale v porovnání s tím, že většina lidí si ze svého platu nemůže nic odložit, protože všechny peníze přijdou na komunální poplatky a jídlo je to dost a tak není divu, že všechno co je potřeba koupit extra jde přes banku, úvěry, téměř u všech lidí jsou dluhy a na tak malou zemi jako je Gruzie je tu opravdu vysoký počet bank) Jak já jsem se měla dřív dobře, jak Ti to objasnit, říct. Měla jsem tří poschoďový dům, manžel měl vlastní byznys, který dobře vynášel a tak jsme si mohli dovolit kupovat zlato, které se mě i jemu moc líbí. Časem mu bezdůvodně byznys vzali (Pozn. to se prý stalo mnoha lidem, kteří si žili tak říkajíc na úrovni). Odešel bojovat do Abcházie a Osetie (Pozn. možná jste o těchto konfliktních územích zaslechli v současné době jsou pod správou Ruska, které vyhrálo válku a oficiálně uznalo jejich samosprávu; nicméně jaká je realita o tom by se dalo polemizovat.) za Gruzii a víš jakou dostal odměnu? Dokument, kde bylo napsáno že bojoval za vlast a 22 lari, jenom 22 lari měsíčně!!! Když potom zemřel tento důchod, nebo jak to nazvat převedli na mě. V té době jsem pracovala jako vedoucí v knihovně, přišli za mnou a řekli mi. Ty nepracuješ! Prosím? Jak bych si to mohla dovolit, mám dvě děti, potřebuju je zabezpečit. My Tě tady už víc nepotřebujeme. A co mám dělat? Bez práce umřeme hlady! To je Tvůj problém, to nás nezajímá. Tak jsem začala postupně prodávat všecko zlato co jsme měli, potom i dům a koupila malinký a nebýt toho zlata nevím co by s námi bylo…a teď jen živoříme, posledních 9 let, a jestli mi chce někdo povídat o staré vládě co všechno postavili (nové cesty pro drahá auta?! Já nemám auto, k čemu mi to je?!), kolik památek opravili, ať radši mlčí. Dělali to snad pro mě? Samozřejmě že ne, jenom pro turisty, abychom v nich vzbudili iluzi bezchybné země, ale realita? Všichni doufáme v novou vládu – Gruzínský sen. Už teď je vidět značné posuny k lepšímu od konce února byl zaveden plošný systém zdravotního pojištění pro všechny obyvatele Gruzie, má klesnout cena chleba o 10 tetri, také cena benzínu a pro 12 vybraných oborů by se nemělo platit školné, měl by se otevřít trh (Gruzie – Rusko) s vínem a nějakých ovocem tak, aby Gruzie získala nové odbytiště. Doufáme v lepší zítřky. Miluji svou zemi, nikdy bych ji nemohla opustit. Za Sovětského svazu jsme se měli dobře. V Moskvě byl obchod „Praha“, kde se prodávaly věci z granátu a jenom Gruzíni a Arméni stáli frontu, Rusové si nemohli dovolit tyto věci kupovat, protože byly drahé; teď se karta obrátila. Mohli jsme cestovat v rámci SSSR; do jiných zemí to nebylo možné. Měli jsme se dobře. Nevýhodou bylo vtloukání ideologie, náboženská nesvoboda. Co je lepší? Blahobyt, ale nesvoboda slova, názorů? Nebo živoření, ale svoboda slova, názorů? Nevím. Občas si říkám, že chleba si za názor nekoupím.

A pak potkávám lidi jen o něco málo starší než já a když je poslouchám říkám si wau. Ty si opravdu ještě malá holka, život Tě zatím ušetřil těžkých životních zkoušek/zkušeností chcete-li. A uvědomuju si jak jsem nevděčná a snad si ani plně neuvědomuju jakých výsad se mi dostalo! Mít úplnou rodinu, lehce dosažitelné vzdělání, nikdy jsem nepoznala co je to mít nedostatek (Pozn. Chtěla bys bonbón? Není. I taková byla doba v Gruzii u mých vrstevníků), nezažila jsem válku, v podstatě proplouvám svým bezstarostným životem a spousta věcí mi stále uniká.

Etnografické muzeum v Tbilisi, jestli chcete
vidět různou architekturu z celé Gruzie na
jednom místě, pak je tím pravým pro Vás ;-)
(Pozn. v pravo dole černá díra se světlem - ukázka
staré, typické gruzínské střechy...místo pro ohniště
a odvod splodin)
Bakiuriani nejznámější lyžařské středisko v Gruzii,
nicméně Gudauri je větší a krásnější :))
Kreposť po cestě do Bakiuriani, krásný
kontrast nádherného slunečného dne, téměř léta
a po příjezdu do Bakiuriani (o 40 km dál) větrná zima.
Kapličky, posvátná místa v přírodě,
nádherné hory a chytré krávy ;-))
Tbilisi a jeho krásy :))
Guauri a po cestě jedno z nejkrásnějších míst (klášter Ananuri)
jaké jsem v Gruzii viděla, škoda že na fotce nevypadá
tak nádherně jako ve skutečnosti.

neděle 10. února 2013

„Andělé všedního dne“

Kdyby chtěl někdo ulovit všechny myšlenky, které mi proplouvají hlavou, musel by být zdatným rybářem. Pokusit se je sdělit kusu papíru, tak aby byly alespoň trošku utříděné a srozumitelné není o nic lehčí. Tak jak jsem psala Barunce, některé dny jsou tu stále stejné a jiné přímo překypují překvapením, radostí a hlubokými prožitky. Jestli máte chuť ponoříme se spolu do druhé varianty, kterou jsem prožila tento víkend v Abastumani :)).
Teď mám krapet těžší období „…jednou si dole jednou nahoře…“ (ale věřím, že s Pánovou pomocí mě dokáže protříbit a posunout o stupínek výš na cestě k mému osobnostnímu růstu) a tak přestože, jsem se na své andílky ve vesnické škole moc těšila (teď je ze mě na chvilku paní učitelka ve spolupráci s Ticho) moje nálada nebyla kdo ví jaká. Když jsem přijela uvítala mě rozesmátá paní učitelka Tina (alias Ticho) a uvedla do poslední, tzn. dvanácté třídy (po dvanácté třídě mají děti možnost ukončit školu, nebo pokračovat v univerzitě), kde byli tři kluci a tři holky, kteří se snažili plodit věty v angličtině, ale na klucích bylo vidět, že se přede mnou stydí mluvit. Pak nás čekala třetí a čtvrtá třída zcela v režii Ticho, já jsem jen seděla a koukala, občas se na děti usmála, snažila se dávat pozor, protože se stává, že se Ticho chce ujistit o významu slova nebo o správné výslovnosti a tak mě o to víc překvapily malé slečny, které mi s úsměvem podaly nálepky, abych měla něco na památku a pak už následovali moji šesťáci! Ještě než jsem vešla do třídy všechny děti se potutelně usmívaly a zdravily mě Hello :)). A když jsem se podívala na tabuli zůstala jsem stát jak opařená. Bylo tam napsáno: "We love you Iana". To bylo waau tak jsem se zmohla jen na "Thank you, Thank you a lot!!" Po přečtení příběhu z pohádkové knížky, zazpívání Hallelujah a dalších písniček se chýlila hodina ke konci a děti mi začaly nosit papírky s obrázkama kde bylo opět "We love you Iana" a nabídly mi, že mi ukážou vesnici. Tak jsme se jako velká tlupa vydaly na výlet na pevnost (zříceninu) nad vesnicí. Pořídili jsme spoustu fotek, zodpověděla jsem četné dotazy a když jsem řekla kolik je mi let v gruzínštině to byla bombaaa…oooooo ona mluví gruzínsky?! :D Byla jsem náležitě slovně ohodnocena jak jsem pretty a cool :D a poslední odměnou byla gruzínská píseň, kterou mi děti zazpívaly.

Zřícenina :)) a paní učitelky :D



Wellcome cake
Už mnohokrát jsem Vám chtěla psát o přijetí do gruzínské rodiny, místy jsem toto téma i naťukávala a po návštěvě u Ticho doma, jsem se do něj rozhodla pořádně opřít. Teď budu psát jen o její rodině, ale stejný pocit jsem měla na více místech nejen v rodinách, ale třeba i v budce na opravu obuvi, (kde jsme já, Martička a Blažek – z Polka strávili nějakou tu dobu popíjením domácího vínka, povídáním se stařičkými děduškami (dědečky) a samozřejmě malou suprou), v krámu s vínem – kde jsem si párkrát koupila kafe :D, atd. Pro všechna místa je společné, že ať už to tam vypadá jakkoliv (ne vždy jsou to vyhovující (ideální) prostory, někdo z Čech by se možná styděl pozvat Vás na takové místo), nikdy Vás nemine srdečná atmosféra přijetí a vděku ze to, že jste je navštívili, za to že Vás mohli pohostit, popovídat si s Vámi, zavzpomínat na starodávné životní příběhy, připomenout co všechno z Česka, Polska, atd. znají … vždy pocítíte lásku, žádnou přetvářku, sílu, ochotu, laskavost, pochopení a útěchu … na což se nezapomíná a ještě dlouho to ve Vás doznívá...
Přesto že máte byt, kde jsou jen dvě (jedna komnata pro mámu Ticho, tátu Zazu a malého Luka; druhá – když je potřeba větší jídelna nebo pokoj pro hosty) a půl komnaty (půl komnatou se myslí něco mezi kuchyní ložnicí a jídelnou, sídlo rodičů Zazy) + malou koupelnu, kde je velký válec na ohřívání vody na stejném principu jako piečka (stejné topení jaké máme v organizaci, taková malá pec), protože po rozpadu Sovětského svazu tu ne všechny věci fungují tak jak by měly (myšleno veřejné osvětlení, plyn, centrální topení, běžná teplá voda z trubek), chcete pozvat holčinu z Čech, aby s Vámi strávila pár společných chvil, vychutnala rodinnou atmosféru, poznala Vaše přátele při "xinkali večeru" a podívala se po okolí. Abastumani je známé teplými prameny (něco jako lázně), observatoří a vysokou kumulací O3 v místních lesích. Mě však nejvíce zaujalo místo jiné, kde jsem potkala anděly všedního dne :)) a tím místem je Cafe. Ne však zcela obyčejné, úzce propojené s Lípou se kterou je spjat i následující příběh.

Žena milého pána na fotce – Liana mi vyprávěla, že dřív měli malinké Cafe, které zničil požár s čímž prakticky přišli o všechno. Byli tím velmi znepokojení a nevěděli, co si počít. „Abastumani je vzácné místo…žije tu jen 500 obyvatel a představte si, že tu jsou čtyři kostely, je to posvátné místo, tak jako naše Lípa na které spí andělé“ vyprávěla mi Liana. „Vy mi nevěříte, vidím to ve Vašich očích…ale nebýt této Lípy, která nám dodala odvahu a sílu vzít si půjčku a vybudovat tohle ještě větší Cafe i s pokoji pro hosty, neseděli bychom dnes zde. Víra, Bůh je to co drží Gruzíny nad vodou. V dnešním světě se postupně vytrácí hodnoty dobra, kdy si lidé vzájemně pomáhají, nezávidí si, nehledají vlastní prospěch. Přes všechnu nepohodu se my Gruzíni snažíme si tyto hodnoty uchovat, není mnoho národů, kteří přijímají hosty jako my (to již jsme mockrát od cizinců slyšeli). Hosté, kteří k nám přijdou odchází jako členové naší rodiny.“ 

A to se stalo i mě, něco mě v jejich Cafe zasáhlo, jejich přítomnost, hluboký rozhovor s nimi, nehledě na to, že jsem s sebou neměla ani peníze a když v Čechách zajdete do Cafe (normálního podniku) neočekáváte, že dostanete kafe gratis a ještě bonbóny na cestu, ale tady je to jiné. Často slýchám slovo sudba (osud), možná je tu víc pověr než jinde…a možná jsou také víc potřeba než jinde, spousta svatých (posvátných) míst, kříž na každém vrcholku hory (tak někteří cizinci nazývají Gruzii křižáckou zemí :)), … Hodnota člověka je tu vysoce ceněna. Kde se v Evropě vytrácí zájem o člověka? Za čím se vlastně tak strašně ženeme? Co pro nás má smysl? Dáme přednost práci nebo rodině? Možná se nám zdá divné dát přednost rodinné oslavě (tzn. nepřijít do práce nebo prostě odejít dřív), před prací a v naší kultuře snad i netolerovatelné. Ale na čem opravdu záleží? Na vztazích? Na penězích? Jistě rodina nežije ze vzduchu, je potřeba pracovat…ale nepřehoupli jsme práci až ve workoholismus? Stavíme si velké domy, kde má každý svůj pokoj, myslíme si ano je správné mít své soukromí, nerušený pracovní prostor, kde se uzavřeme do svého světa a jen s těží si tam chceme někoho pouštět…nestavíme si zároveň i bariéry v komunikaci? 
Moc bych si přála umět diskutovat své problémy/názory v rodině, dělit se o své zá(pro)žitky, tolerovat názory druhých ať už jsou jakékoliv a umět něžně podotknout že třeba nejsou správné a proč, přijímat druhé i s chybami, učit se rychle odpouštět (protože v malé místnosti opravdu nemůže dlouho vládnou napětí) umět nezištně dávat, brát jako čest zaplatit za druhého v restauraci, nebrat až takový ohled na peníze, ale na přátelství a vztahy. Jistě je to sepsáno trochu idealisticky, i tady je spousta nedostatků a ne každý Gruzín je stejný, ale chtěla jsem Vás trošku ponořit do atmosféry, inspirace, která tu na mě dýchá na každém kroku :)). Tak přeju sobě i Vám odvahu začínat znova a znova.

Ať žije improvizace :))
Překvápko v bývalé zastávce nebo čem to, dnes těžko říct :D;
č. 41 označuje vítěznou opoziční stranu ve volbách...a Abstumani
je plné čtyřicet jedniček...
Tyhle domečky zbožňuju :))

Již zmíněné lázně / teplé prameny ;-)

úterý 22. ledna 2013

Kutaisi – Gyumri – Křest a zpět :))


Když jsem se dozvěděla že naše dlouho nekončící prázdniny v naší organizaci ještě pořád nekončí rozhodla jsem se vypravit do Kutaisi, bývalého hlavního města Sakartvela, které v překladu znamená kamenné město (až uvidíte kameny v řece na fotkách z koláží, pochopíte proč;-) ). Tam mě čekala gruzínská padruga (známá, kamarádka) a ukázala mi toto druhé největší město v Gruzii a levný hostel Kutaisi, jen za 15 lari na noc (míň než 200 Kč) do kterého během noci dorazily dvě slečny z Polska a 5 lidí z Ukrajiny a tak jsme se rozhodli najmout si svoji vlastní marshrutku (jelo nás 6 a každého z nás to stálo 13 lari), která nás dopravila do monasterů Motsamedy (nejkrásnějšího místa, které jsem tady viděla, žal baterie mého aparátu byly na nule, ale holky z Polska slíbily, že mi nějakou tu fotečku pošlou…a když ne, nevadí určitě se tam vypravím se svými rodiči a segrou, kteří dorazí v půlce března), Gelati (chrám zapsaný na UNESCO), Bagrati (chrám se zelenou střechou, původně z něho zbyly jen 2 zdi, které byly také na seznamu UNESCO, ale město se ho rozhodlo zrekonstruovat, tak teď stojí celý zbrusu nový s výhledem na celé město) a jeskyně Prométheus (něco na způsob našeho Moravského krasu). Po cestě do Kutaisi mě provázela kopa sněhu a navíc mi 3 lidi říkali že v Kutaisi bude víc sněhu než v Achalciche, proto mě přímo šokovalo že v Kutaisi bylo příjemně teplé ovzduší a žádný sníh (ten byl jen na vyvýšených místech jako je Gelati a údajně také pro množství sněhu nebylo možné navštívit Satapliu – jeskyně, které jsou jen 11 km od Kutaisi, kde jsem se chtěla moc, moc podívat...tak až přijedou naši :D).

Krásně zasněžená cesta do Kutaisi
Zlatý kruhový objezd, Fialový dům - typická stavba;
Kameny v řece  a zlatý chlapec sedící na zábradlí;
Kozy - první co jsem v Gruzii potkala a přímo na ulici :D
Jeskyně, Gelati a Bagrati (zelená střecha)
Když jsem se pak zase v pondělí vydala do práce a zjistila, že zase nepracujem, rozhodla jsme se udělat si ještě jeden - protestní výlet do Gyumri (město v Arménii, kde jsem loni strávila 3 měsíce svého života, navštívit všecky kamarády a zavzpomínat J). Než jsem stačila všecko vykomunikovat byla už středa a to byl první den, kdy jsme začali v organizaci pracovat :D, tak jsem si vzala čtvrtek a pátek volno a vydala se za hranici. Otestovala, že víza jsou opravdu zrušená, připomněla si pár arménských slov, nostalgicky si zavzpomínala, pěkně nastydla, protože ve čtvrtek, když jsem tam dorazila bylo zhruba – 25°C (zatímco v Achalchiche jen -8°C). Posílám všem pozdrav do Čech jak jsem slíbila od Flory a Caritas Armenia. (Pavle, Flora se moc těší na Tvoji návštěvu a doufá, že to letos vyjde, ale tak trochu jsem jí naznačila že letos to asi zase nevyjde.)
Cesta do Gyumri ... obrázek vpravo dole vypadá jako poušť,
jen namísto žluté posetá bílou ;-)
Umění v Gyumri :)
Místa známá, lavička s mým jménem :D, pizza - ale už bez petrušky!!
nevím co se přihodilo Luci...že by jim došly zásoby? :P

Gevorg, (s mámou Arménii na rameni :D),
 EVSáci z YIC,
Aregak, Gurgen,
poznali jsem rozdíl mezi pončikem a mončikem
(pončik - vanilkový krém; mončik - čokoládový krém :D)
... :-*
A cesta z5 - marshrut s telkou a bezpečnostními pásy;
měnící se příroda na pravo bez sněhu na levo přikrytá sněhobílou :-)
Na zpáteční cestě jsem se v maršrutu seznámila s jedním Arménem žijícím v Gruzii, v Achalciche, který mě pozval, abych se podívala na pravoslavný křest, který se koná 19.1. každý rok a probíhá tak, že v kruhu ve vodě stojí skupinka mužů, kteří pějí písně, vedle nich jsou kněží kteří cele ponáří do vody věřící, kteří chtějí být pokřtěni. Z mostu skáče do vody pár odvážlivců, kteří poté doplavou k břehu a symbolizuje to jejich očištění. V tento den jsou všechny vody, které byly knězi posvěceny svaté, proto si lidé, kteří nejsou křtěni umývají obličej a nabírají vodu z řeky (která je, stejně jako se to děje i v katolické církvi, posvěcená). Události se účastní spousta lidí. Vnímala jsem pohodovou, radostnou atmosféru. Tento rok měli štěstí - nebyla až taková zima, i když na vrcholcích hor byl stále vidět sníh.

19.1 - křest v ortodoxní církvi




čtvrtek 10. ledna 2013

Velké přeobrovské díky!!! :-)

Tak dneska dorazily už snad všechny zbylé dlouho očekávané pohledy/obálky :-) popravdě v Akhaltsikhe byly už 3./4.1, ale ke mě doputovaly dnes.

Pohledy i s prstýnkem, který jsem včera opožděně dostala k Vánocům od své gruzínské mamči :-)

Chci vám moc, moc, moc, moc poděkovat ani nevíte jakou jste mi všichni udělali radost!!!

... a holky humanitářky, tak hodně jsem se už dlouho nezasmála a nezavzpomínala, dýchá to Vámi - nj. Ponorka a humanitrání sklad pořád frčííí :)) By the way chválím Vaši kolektivní práci!! Tvůj pohled Barunko mě nevýslovně potěšil a druhý pohled ještě více než sto násobně zvýšil mé nadšení, nj. Markét K. je a vždycky byla hlavička ... naučila jsem se luštit tvé hieroglyfy Markét P. takže bla, bla, bla přečetla bych to :D ... dlouho jsem přemýšlela kdo se skrývá za bukvou K, kdo má tak nádherné písmo, vždyť ho přece znám a joo naše Krystaaaaaaal :-) ... Ivuško, srdíčka jsou dokonalá! ... Sáruš :-*, ať  se Ti vede v tom pro co se rozhodneš ;-)  ...Kubo, jasně že pamatuju ;-) ... ZZZZZZZmrzlíku :-) děkuju a těším se na reference o Tvým projektech, jak to vypadá? ... Klárko co teď vůbec tropíš? Doufám že se máš víc než moc dobře :)) Léňo, Maruško, Markét N. a všechny ostatní...doufám, že žádnou z Vás neopomínám (to by mě mrzelo) taky mi neuvěřitelně chybíte, ale nebojte všem hrdě ukazuju Naši fotku z promocí, kterou mi poslala Maruška J. :)) a povídám: "nejlepší holky jsou ..." (znáte ten song doufám).

...Andrejko, Milánku wow to je úplně 3D přání a obsahem jste se taky trefily na jedničku...opravdu mě čekala celá řada překvapení, radosti a sněhové radovánky si užívám teď dodatečně viz photo níže ;-)!! Který/á z Vás je sněhulák a který pán/í co připravuje rybník na bruslení...nebo se Andrejka skrývá doma v teple a připravuje Štědrovečerní večeři? :)) Můj návrat se blíží v květnu jsem doma jak na koni ;-) mooc se na Vás těším, posílám pusu!!

... rodinko - nádherný pohled i s básničkou :)) děkuju ... hezky!

... samo děkuju všem také za emaily, FB zprávy, přání, všecko (s Váma už sem mluvila i před tím, ale díků není nikdy dost => taky jedna z věcí, co se tady učím :)) )!!!

Mandloba (děkuji) Vám všem!!

Crazy photo pro mé crazy humanitářky :))


Tak to je Akhaltsikhe z vrcholku hory ;-)

úterý 8. ledna 2013


Část druhá

Po prvních Vánocích jsem měla chvilku pohov a 27.12. už mě odvážely moje nové sousedky (moc fajn holky) do své vesničky Toloshi, která je na půli cesty do Vardzie. Strávila jsem s nima jen den a kousek, protože 28.12. jsem musela být zpátky v organizaci … no přece nenecháme děti bez Santy Klause a Vánoční písničky a nevím už po kolikáté navštívila naši organizaci televize, takže jsem tu fakt slavná :D. Nikdy to nevím dopředu, tak ne vždy vypadám úplně k světu jak by se na člověka v televizi slušelo, takže jim tu zas tak velkou slávu neudělám :D. Ale vždycky když zaslechnu Čechetydan nebo něco jako Evropa, vím že se mluví o mě :D. Na vesnici to bylo úžasné a Vánoční besídka se taky povedla tak už nezbývalo než se připravit na Nový rok J.

Tak to je Toloshi (100 lidiček) :-)

A holky s jejich rodinou ;-)
            Na Nový rok mě k sobě pozvaly čtyři rodiny, tak jsem měla nejprve dilema, kterouže si to vybrat. Gruzínská tradice to vyřešila za mě. Tady je totiž zvykem chodit po návštěvách od 1.1 až do 14.1 – kdy je starý nový rok podle ortodoxního (juliánského) kalendáře, nicméně většina návštěv probíhá v první půli tzn. do 7.1/8.1, protože 8.1 už se začíná zase pracovat. Je to velká sláva. V každé rodině je připraven velký stůl se spoustou jídla. Tradicí je také zabít prase nebo selátko (mimochodem tati s tou cenou jsem se teda hodně sekla – sele stojí 100 lari a ne 16 … cena za kilo vepřového je od 14 do 16 lar, takže těch 100 odpovídá J). V každé rodině jsem našla výrobky z prasete – tlačenku (chladělnik, nebo nějak tak to nazývají), šašliky (mase připravené na ohni nebo v troubě), kousky masa různě zpracované; Sacili – což jsou kusy kuřete (tady spíš slepice) v žluté husté omáčce … je to chutné, pokud si zrovna nevytáhnete jenom kosti, protože se opravdu dává celá slepice, rozdělená na malé kousky, ale není to jako když si doma naporcujete kuře; Gozinary – velmi tradiční novoroční pokrm … med a ořechy připravované na ohni a poté rozválené na tenkou vrstvu (no vypadá to jako müsli tyčinka J); něco jako naše palačinky (název si nepamatuju), ale hoodně tenké a menší - náplň tvoří maso, rýže a bylinky smotané do malých ruliček; zelenina; ovoce; cukroví; chléb; sýr; salámy; ryba; xačapuri; lobiani; a v neposlední řadě víno. Víno a tosty (přípitky) nesmí chybět a v podstatě udávají tón večera (respektive tamadán – člověk, který pronáší přípitky a každý k nim může něco přidat). Bylo mi vysvětleno, že to je příležitost říct to na co není v běžné komunikaci čas nebo prostor. Způsob jak projevit svou úctu k lidem, říct hezká slova od srdce, která prostupují atmosférou večera. Zrovna včera jsem se vrátila z jednoho takového moc příjemného večera (na oslavu Vánoc 7.1) u mé gruzínské rodiny, prostoupeného tosty, které opravdu měnily atmosféru a sbližovaly nás.

Ponožky dáreček od holek a supra a vánoční stromeček mé gruzínské rodinky :-) 

Nový rok u Irmy s její rodinkou :-)
            A tím se dostávám k ústřednímu tématu: ortodoxní Vánoce. Možná pro Vás bude překvapením, tak jako to bylo i pro mne, že ortodoxní věřící mají 40 dní před Vánocemi půst, aby se dobře připravily na tento velký svátek a prožili očištění. Půst však není takový jak jsme zvyklí my v katolické církvi, je daleko přísnější a opravdoví věřící ho dodržují také každou středu a pátek v průběhu celého roku. Jedná se o to, že nemohou požívat nic spojeného se zvířaty – vajíčka, mléko, jogurty, smetanu, zmrzlinu, med, maso, atd. ani pít alkohol. Takže to znamená, že mohou jíst jen ovoce, zeleninu, luštěniny a chléb. Tento půst je ukončen večeří 7.1. a to z toho důvodu, aby se věřícím neudělalo nevolno když se o půlnoci vydají na mši do kostela, která trvá 6 hodin! Jsou to speciální obřady, kterých se účastní opravdu neuvěřitelné množství lidí, takže se klidně může stát, že pokud přijdete přesně o půlnoci tak jako já vůbec se nedostanete do kostela. Což znamená, že nebudu dobrým reporterem, řeknu Vám jenom co jsem viděla a slyšela během hodiny co jsem stála venku. Když jsem přišla, tradičně téměř všichni měli zapálenou svíčku, je to jejich způsob modlitby, a jen jsem tušila, že se něco odehrává ve vnitř kostela, dveře byly na půl otevřeny. Tak po patnácti minutách jsem uslyšela zpěv žen, který byl krásný a doplňoval Vánoční atmosféru a padající sníh a pomáhal mi se aspoň trošku ponořit do modlitby, která byla rušená lidmi, kteří pořád vcházeli a vycházeli do kostela, zvonil jim telefon…tak jak je to v Gruzii běžné, netýká se to jen ortodoxní církve v katolické je to to samé v bledě růžovém. Poté jsem uviděla hlavního kněze, nevím jak se mu říká s bílou blýskavou čepicí, který četl z písma (samozřejmě otočen zády k lidu) tuším evangelium, ale nevím to na 100 %, protože všecko bylo v gruzínštině a nebylo moc dobře slyšet. Po hodině jsem se vypravila zasněženou ulicí domů s dobrou náladou a jak jsem tak brouzdala ulicí, zastavilo mě policejní auto: Gabar džovat…gabar džobat a pan policajt mi něco začal povídat v gruzínštině, tak jsem ho u první věty zastavila mluvíte anglicky nebo rusky? Začali jsme si povídat v ruštině a chtěl se jen zeptat kam kráčím, jestli nepotřebuju pomoct…tak jsem řekla že jdu domů, je to jen kousek, všecko je ok. Rozjel se dál a pak si to rozmyslel, zacouval ke mně a zeptal se jestli nechci svést. Kráčet zasněženou ulicí (ten den napadl po dlouhé době sníh) byla výzva a užívala jsem si to, ale projížďka poprvé v životě v policejním autě hmm J, tak jsem řekla proč ne. Chvilku jsme si povídali o věcech co všechny v Gruzii zajímají … odkud jsem, co tu dělám, jak dlouho tu budu, jestli se mi tu líbí, jestli už znám město, atd. Zavezl k mě jezeru (romantické místo), ukázal mi počítač v autě a pak mě hodil domů, samozřejmě se mě zeptal na telefonní číslo :D, ale fakt si ho nelatuji a je to tak lepší a myslím, že dneska jsem ho potkala na ulici, ale nejsem se úplně jistá. Koneckonců, stává se že mě někdo zastaví jen tak aniž by mě před tím znal a já si fakt nepamatuju s kým vším už jsem si povídala a s kým ne. Tak takové byly mé druhé Vánoce J.
Kostelík, kde jsem byla na mši :-)


            Ještě jednou Vám přeji mnoho úspěchů, Božího požehnání, lásky, pohody a neuspěchanosti v tom Novém roce 2013 a přeji nám všem, abychom poznali na čem skutečně záleží ;-).

středa 2. ledna 2013

Vánoce na druhou + Novoroční speciál :-)


Část první

Moje (České Vánoce) začaly už 22.12., kdy přišli mí gruzínští kamarádi na takovou předVánoční párty. Poprvé v životě jsem ochutnala šneky, vyhlášenou pochoutku…nejprve mě museli půl hodiny přemlouvat :D, pak jsem si teda dala říct, ale ne že by mi to zachutnalo, tak jsem po dvou řekla vsjo, mandloba (volný překlad…stačilo, děkuju).
24.12. jsem pro změnu pozvala svého kamaráda z Turecka, který je mimochodem muslim, tak to nebyly nejen mezinárodní, ale i mezi kulturní Vánoce J. Připravila jsem z české kuchyně jen salát a řízek (hovězí, protože muslimové nejí vepřové a Halis vůbec nejí spoustu věcí, protože je až přecitlivělý na hygienické podmínky…tato citlivost souvisí s jeho náboženstvím), ale stejně se minul účinkem, protože Halis nejí vůbec maso, o kterém neví jakého je původu, tzn. jí pouze to, které bylo obětováno Aláhovi (a dobře pro něj :D, protože řízek se mi teda fakt moc nepovedl)…muslimové mají takovou tradici, tuším jednou do roka zabijí zvíře, obětují ho Aláhovi a maso rozdají chudým lidem a svým přátelům (kteří nezabíjeli, protože Ti kteří zabíjeli mají maso). Pár ořechů a med, no a všecko co dům dal, aby stůl nebyl prázdný a doprostřed svíčku, jak už je naší rodinnou tradicí při Štědrovečerní večeři. Když přišel, byl šokovaný. Moc mile překvapený a vděčný (myslel si, že jsem pozvala víc lidí a tak se mu ke mně moc nechtělo – to je normální věc, takových misanderstendingů (nedorozumění) máme víc, protože mu něco napíšu a on si to vyloží po svém). Po večeři mi ukázal fotky své vesnice (která je plná ořechových plantáží) a rodiny. Pak jsme si zazpívali pár koled, moc si přál abych mu zahrála a zazpívala na kytaru.
A pak jsme se vypravili do katolického kostela, který je 30 minut cesty od mého domu, protože hned vedle kostela je klášter sester Benediktýnek, kterým jsem chtěla předat Vánoční dárek (po dvou měsících konečně přeložená pravidla jejich klášterního života z angličtiny do češtiny – byla to pro mě fuška - být překladatelkou, tak si nevydělám ani na suchý chleba :D). Matka představená byla potěšena a dala nám Vánoční cukroví, které sestry připravily. Pak jsme zašli, no spíš přešli po klášterní zídce do kostela (protože všude dokola bylo bláto), kde sestry připravily jesličky a Vánoční výzdobu no byla to nádhera. Hned když sem vešla vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Chvíli jsme si povídali o křesťanství a pak jsme se vydali zpátky do Achalciche.
Zastavili jsme se ve Smartu (takový supermarket v evropském stylu, kde kromě zboží mají i pekárnu a malé místo k posezení), Halis mi koupil zákusek a moji oblíbenou gruzínskou hruškovou limonádu. Už se pomalu schylovalo k desáté hodině večer, tak jsem řekla že už budu muset jít zpátky do svého bytu pro bibli a v rozmezí od půl 11 do 11 mám čekat na marshrutku, která mě odveze na půlnoční J. Halis jako pravý gentleman řekl, že mě doprovodí a počká dokud si nebude jist, že jsem v bezpečí. Tak jsme čekali na marshrutku asi do 22:50 a když se pořád neobjevovala vydali jsme se směrem ke kostelu, před podjezdem jsme potkali pár lidí co také mířili do kostela, tak mě jim Halis předal a vydal se domů, protože on (na rozdíl ode mě) musel další den do práce, zatímco moje organizace od 24.12 do 9.1. odpočívá.
Děti si na půlnoční mši připravili inscenaci Ježíšova narození, přijela i regionální televize, aby natočila historicky první mši o půlnoci v nově opraveném katolickém kostele a dělala interwiev s mama (otcem) Zurab a po mši nám sestry připravily sladké překvapení ve formě nejlepšího jablečného koláče, který jsem kdy jedla a pár sladkostí. Pár farníků pouštělo na oslavu Vánoc také světelný lampion (no nevím přesný název, možná tušíte o čem mluvím v Česku to byl jednu dobu velký hit). Při mši zaznělo, že bychom měli Vánoce slavit více než Nový rok, tak jak je to v Evropských zemích, a to z toho důvodů, že komunisti chtěli potlačit křesťanství a tak vyzdvihovali Nový rok a v Sakartvelu je tato tradice silně zakořeněná! Nemluvě o tom, že pro lidi z ortodoxní církve, kteří drží přísný půst je hodně těžké dodržet jej i přes Nový rok, protože jsou připravovány nejrůznější pokrmy - hlavně z masa a sladkosti.
Naše marshrutka vyjela od kostela až někdy po druhé hodině, takže kolem půl třetí jsem mohla zalehnout do svého pelíšku a byla jsem vděčná ze informaci, že my co jsme se účastnili půlnoční nemusíme vstávat zítra na devět do kostela.


25.12. mě navštívili mí gruzínští kamarádi, aby mi popřáli krásné Vánoce, přinesli mi cukroví z Vídně, na kterém jsem si pochutnávala ještě hezkou řádku dní a byla jsem nadšená, že mám cukroví, aniž bych ho musela péct (no stejně bych ani neměla kde, troubu tu nemám :D). Pak mě Ivan hodil na poštu, kde už na mě čekalo Vánoční překvapení ve formě obálky od Marušky J. ze které jsem měla obrovskou radost! Teď Vás slečny humanitářky mám blíž. Dala jsem si fotku na můj „pracovní stůl“ a hrdě ji ukazuju svým návštěvám J
Vánoční dárečky :-)
Večer jsem měla taneční a když jsem tam přišla všichni mi přáli krásné Vánoce, dokonce i paní na poště, to je tak milé, že myslí i na to, že někdo slaví Vánoce v jinou dobu než oni. Halis mi také popřál ještě jednou krásné Vánoce a po tanečních se se mnou vydal do Arménské církve zapálit svíčku a pak mi řekl, že je moc vděčný že mě zná a teď si Vánoc váží ještě víc než před tím, protože pochopil jak jsou pro mě důležité…a to byla nádherná tečka za Vánoci, které pro mě ještě nekončí (teď jsem tak zhruba uprostřed povídání), ale více Vám napíšu příště ;-).