Podzimní Akhaltsikhe...

Už dlouho chci vložit na blog podzimní Akhaltsikhe, region Samtskhe-Javakheti, Sakartvelo (gruzínsky Gruzie), ale než jsem se k tomu dostala Vánoce (tedy Vaše Vánoce, tady se slaví Vánoce 7.1 podle pravoslavného kalendáře) zaťukaly na dveře a i u nás napadl první sníh. Dnes je tu den sv. Barbory (Barbados) a u příležitosti tohoto dne každá domácnost připravuje Lobiani (vypadá to stejně jako Vám již známe Chačapuri, jen s tím rozdílem že uvnitř není sýr, ale fazolová směs).

Tak tohle je vážení Akhaltsikhe, plné hor a krásné přírody :-)

Plné kraviček a odpadků...ano ta fotka s mým stínem není plná
kamenů, ale zablácených pet lahví :(

A tady je ukázka opravdového života, některé domy jsou
nádherné, jiné obstojné, další tak na zřícení. Nahoře uprostřed
je krásně podzimní žigulík s Arménskou církví v pozadí (jedno z
mých favoritních míst) a dole vlevo je moje oblíbené Cafe
blízko od Lake (Jezera).

Jezero, nádherné nově zbudované místo s měnícími se světly
fontány, která funguje jen večer převážně v létě i s hudební
doprovodem. Jinak je to místo pro běhání, posezení, povídání,...

A na závěr Rabati, asi nejslavnější místo v Akhaltsikhe. Nově
zbudovaný hrad s mešitou i kostelem uvnitř, každý den řádně
opečovávaný, aby se turisté měli čím kochat. Úplně vpravo je
suvenýr šop mého kamaráda a má tam fakt nádherné věci :-)

Školení nezbytná součást učebního procesu :-)

Vážení, delší dobu jsem se neozvala a to z důvodu mého on-arrival traningu (po-příjezdového školení) v Signaghi, region Kacheti, tady je odkaz na pár fotek http://www.flickr.com/photos/ahorcado/8174382606/in/set-72157631979929762/ …na konci je vyfocená i naše skupinka: Poláci, já a 3 obyvatelé Signaghi a klučinovi úplně vpravo, celý v černém, můžete být vděční za tyto opravdu nádherné fotografie. Během svého EVS projektu bych měla absolvovat 4 školení, jedno jsem absolvovala před odjezdem, druhé tento týden v Signaghi, další bude v průběhu mého pobytu hádám tak za 3 nebo 4  měsíce a poslední až se vrátím do Česka. Nebudu zastírat, že všechny školení mají krom poznávání nových lidiček společnou ještě jednu věc a to dobré jídlo a pití (jeden večer jsme měli také Supru, Supra je typicky gruzínská večeře s mnoha chody a mnoha tosty - přípitky). Naše školení bylo na gruzínské poměry v drahém hotelu, ale úroveň nebyla až taková jak by člověk očekával. Nicméně jsme měli teplou vodu, ručníky, a malé sprcho-šampóny + přesuvky, což vykompenzovalo díru v posteli Nadie, malá zvířátka v koupelně a trochu chladnější ovzduší v pokoji. Signaghi je prý městem lásky, za celou dobu pobytu jsem nepřišla na to proč, ale budiž. Většinu času jsme trávili všichni (dobrovolníci působící v Arménii i Gruzii + naše dvě školitelky z Arménie) společně, diskutovali jsme, sdíleli jsme své zkušenosti, přišli jsme na to že všichni máme skoro totožné problémy…takže se vlastně hlavní problém skrývá v odlišnosti evropské a kavkazské mentality. Myslím, že toto školení nás hodně povzbudilo v tom nevzdávat se, být víc kreativní, zkoušet nové věci a postupy, hájit svá práva…nejčastější věta byla – „nestěžuju si“.

Ewelin (Polska), Nadia (Francie) a má maličkost + náš pokoj

Naše skupina a fotka s vodou (jeden z úkolů)

Tak tenhle obraz mě fakt dostal :D

Po příjezdu ze školení mě uvítala s otevřenou náručí má organizace… je hezké mít se kam vracet a vlastně skoro celý den jsem strávila povídáním jak jsem se měla, ukazováním fotek a vychutnáváním si radostné atmosféry z mého návratu, vyměňováním informací co se za ten týden událo v organizaci a v životě mých spolupracovnic. Moje gruzínská mamča se vrátila ze školení v Praze úplně nadšená a připomněla mi česká jídla a tramvaj…“příští zastávka“ :D Což mi připomíná, že na mém školení v Signaghi byla taky jedna slečna z Česka, která působí v Arménii a překvapivě pro nás byl velký problém mluvit česky. Takže jsme si většinou povídaly v angličtině, i když jsme spolu byly sami, protože to prostě pro nás bylo jednodušší. A lidičky z Polska to nemohli pochopit, ale oni to nikdy nezažili, protože Poláci jsou po celém světě, jenom na našem školení bylo z 30 lidí tak zhruba 10 Poláků. Ale zpět k mé organizaci. Největší novinkou je, že jsme zprovoznili topení, takže odteď je lepší zůstávat vevnitř než chodit ven ;-) A mám velké štěstí, protože můj stůl je situován hned vedle topení J. Pro Vaši představu, jak naše topení vypadá přikládám fotku na které je Nino, moje mentorka a spoluučitelka angličtiny. Máme spolu hodiny 2 krát týdně, ale většinu času učí jen Nino, protože fakt ještě pořád a asi dlouho nebudu umět gruzínsky a jelikož máme začátečníky je jim třeba hodně dovysvětlovat.

Nino a topení

Na závěr jen pro Ty, kterým jsem se nezmínila…před mým odjezdem na školení jsme pořádali u Gio historika doma Gruzínsko-Český večer. Připravovala jsem Vepřo-knedlo-zelo a štrůdl. Musím říct, že zelo se mi teda fakt povedlo, byla jsem nadšená, že chutná jako od maminky J, s knedlem jsem trochu bojovala, protože tady je fakt nemožné koupit polohrubou nebo hrubou mouku a kvasnice také vypadají zcela jinak než v česku viz foto nehledě na to, že v Česku jsem snad sama knedlíky nikdy nedělala, protože se dají koupit :D, ale povedlo se! Vepřo bylo hodně masné a to proto, že fakt neumím nakupovat maso a nepoznám, které je dobré, tak příště snad vyberu lepší kousek :D.

Kvasnice

Gruzínsko-Český večer :-)

Toť pro dnešek vše, mějte se fanfárově a užívejte si česká jídla i za mě!

Takaja žizň…

Ahooj všichni,

tak jak je v Česku? Prý Vám napadl první sníh J. To já jsem si dnes užívala slunečného teplého počasí. Jelikož jste si včera změnili čas, zase jste se mi o hodinu vzdálili, takže teď je mezi náma časový posun 3 hodiny.

            Dnes se chci s Vámi podělit o jedno kouzelné místo jménem „Bazar“, protože to je perla příběhů a také se lehce dotknout kulturních odlišností. Bazar alis velká tržnice, kde seženete snad všechno, je pro mě centrem společenských událostí. Zatím jsem tam byla jen třikrát, ale pokaždé jsem se seznámila se spoustou lidí. Minulý týden to byl Abram, Armén který už více než deset let prodává ryby a více než před dvaceti lety byl na návštěvě v Olomouci a Libavě a když uslyšel, že jsem z Česka, respektive z Čekoslovakie a dokonce jsem studovala v Olomouci…vynořily se všechny jeho nostalgické vzpomínky a hned mě začal přemlouvat ať spolu jedem na mašině (autem) do jeho domu, že mě musí poznat i jeho žena, která také byla v Olomouci. Ze začátku jsem se jako slušné děvče zdráhala, ale vypadal nevinně a hodně lidí na bazaru ho znalo, což pro mě byla dobrá známka toho, že je ok, tak sem s ním jela do jeho domu. Když jsme jeli do jeho domu, který je tak kilometr od bazaru, řekl kouzelnou větu, kterou fakt chcete slyšet :D, no trochu sem popil, ale niet problema. Nebojíte se policajtů? Nee. Ok. V jeho domě jsem vypila svojí první vodku, od té doby co jsem na zpátky na Kavkaze, povídali jsme, seznámil mě se svojí dcerou a přáteli a přijal mě za svoji třetí dceru (takže teď mám nejenom svoji českou rodinu, gruzínskou rodinu, rozrostla jsem se taky do arménského pokolení a to nemluvím o paní učitelce tance Pepo, také z Arménie, říkala mami, že Ti mám vzkázat, že jsem v Gruzii našla svoji druhou mámu J…inu najít rodinu na Kavkaze, není tak těžké). No xorosho (dobře) bylo. A tento týden mě jeho dcera opět pozvala k nim domů, tak jsem přišla, popili jsme kofe, popovídaly, použila jsem pár arménských slov co znám a vydala jsem se do centra města na pokupky.

            Dneska jsem opět navštívila bazar, protože jsem rozbila talíř a řekla jsem si, že tam nějaký laciný seženu, ale že ho dostanu zdarma mě ani ve snu nenapadlo :D, přestože to není první věc co jsem na bazaru dostala gratis, protože jsem krasívaja blonďatá děvuška z Čechi. Přišla jsem do jednoho obchůdku, kde byla spousta věcí do kuchyně a milý pán, který se zeptal, co potřebuju? tak jsem řekla jenom jeden talíř, protože jsem ho dneska rozbila. Vybrala jsem jeden úplně obyčejný se vzorem žaludů a zeptala se kolik stojí, načež mi řekl...sadis zděs děvuška, němnožka pogavarime. Tak jsem si povídali, až jsme se dostali k tomu, že kdybych chtěla jet nějak na výlet, tak mě tam odveze autem, dal mi své telefonní číslo, poděkovala jsem a ptám se kolik teda stojí ten talíř? Nic, to je dárek pro Tebe. Ok, tak mockrát děkuju. Stejně když jsem si chtěla koupit jenom jeden střapec hroznů nebo jenom jednu papriku, začali se mi smát a řekli to je padarek dlja Tibja děvuška. Tak jsem řekla gruzínsky Mandloba (děkuji) a pokračovala dál svou cestou.

            A když jsem si to uháněla cestou z bazaru zastavila velká mašina, nějaký pán na mě kývl tak jsem se nechápavě podívala a když stáhl okénko vidím aaa eto Padre Zurab, kněz z nově postaveného katolického kostela, tak jsem k němu nasedla a ukázal mi časovnu (kapličku, tedy místo kde bývaly mše dříve…katolická církev koupila jeden starý dům v Akhaltsikhe a teď je využívaný jen jako dílna pro handicapované a kancelář pro přípravu snoubenců, katechezi, atd.) a říkal, že mě někdy zaveze do Vale, město kousek od turecké hranice, asi 20 km od Akhaltsikhe, protože tam má také svoji farnost, tak jsem si hned vzpomněla na pekaře z Tonispuri (takový speciální gruzínský chléb, někdy Vám sem hodím fotku kde se peče a jak vypadá, můj the best of ze všech chlebů tady), který taky pochází z Vale a pořád mě zve k sobě domů, že bych ho mohla navštívit. Je srdečný a milý. Když jsem se tam zastavila poprvé, vyzkoušela jsem svoji supr gruzínskou větu "Me minda erti puri" (chtěla bych jeden chléb) tak mi odpověděl něco v gruzínštině a byla sem namydlená :D, tak jsem se ho rusky zeptala, co že říkal..aa musím 10 minut počkat, ok niet problema. Tak mě pozval k nim do Tonispuri, uvařili mi kofe, mohla jsem se podívat kde mísí těsto a jak dělají tonispuri a ještě mi dal erti puri jako padarek a řekl, ať se za nima ještě někdy stavím. Tak jsem se tam o týden nebo dva později ukázala a to tam byl i jejich šéf, ale to jsem netušila, povídali jsme se všichni, nabídli mi domácí kravský sýr v tonispuri, koupila jsem si tonispuri. Pak se mě zeptali jestli umím číst gruzínsky, tak jsem řekla, že sice pomalu, ale jo…tak si mě vyzkoušeli a pak mi majitel Tonispuri věnoval sladký chleba gratis, ten je dobrý k čaji nebo ke kafe J. No takaja žizň. Mnoho xorošich ljudí zděs v Gruzii, ale každá mince má dvě strany…teď Vám povím trochu víc o tom, co by děvuška neměla nebo měla J.

            Za ten měsíc, co jsem tady už jsem se seznámila s hodně lidma a někteří se postupně stávají mými přáteli, inu najít si přátele v Gruzii není těžká věc. 

Naše xačapuri a manažer hotelu :-)

Giorgi, a Nino, kterých je tu nespočet, takže Giorgi historical a Nino z offisu

Nino, Irakli, kterých je tu taky nespočet takže Irakli mafián (podle hry Mafie) a já

Joo a to je gruzínský koňak, mňamka :-) a v pozadí cukr v pivní láhvi ;-)

 Tak jsem pozvala své přátele do svého nového bytu, trošku jsme popili, naučila jsem se připravovat xačapuri (recept viz. níže…no já a gruzínská kuchyně je taky příběh sám o sobě a spousta vtipných historek, jak se mi zase něco nepovedlo připravit :D), hráli jsme hry, prostě jsme se skvěle bavili a nic niexarošiho se  tu neodehrálo, ale na druhý dne jsem z toho měla trable v organizaci. Takže pravidlo č. 1 Nezvat si kluky do bytu (pak vypadáte jako niexarošaja dievuška), přestože tu byl stejný počet kluků a holek, kdyby se jednalo o jednoho kluka, ještě bych to chápala…ale no comment! Pravidlo č. 2, když se Vás někdo zeptá jestli máte boyfrienda (přítele), myslí se tím zásadně člověk se kterým máte sex, což si myslím, že je dobré v toho kulturním kontextu vědět dřív než se sem vydáte. Pro kluka s kterým chodíte, ale nespíte s ním, je tu jeden gruzínský výraz, který už jsem zapomněla, ale každopádně dávejte si pozor na odpověď. Protože tady je běžné, že má žena „boyfrienda“ až po svatbě, tedy čeká až na manžela. Pravidlo č. 3 odhoďte všechen ostych a počítejte s otázkami všeho druhu, zcela bez okolků. To na co by se Vás nikdo v Česku nezeptal, protože by se to považovala za intimní věc se tady tak nebere a považuje se to za zcela přirozenou otázku. Pravidlo č. 4, buďte trpěliví…otázku jestli máte manžela, přítele a v případě, že ne…proč ne? vždyť jste přece krasivaja děvuška, uslyšíte milionkrát. Pravidlo č. 5 dobře si rozmyslete, komu dáte své telefonní číslo…nevím jestli jeto kulturou nebo levnými sms (1 sms stojí zhruba deset haléřů) a voláním (v mé síti – Bilajn si prý můžu volat s dalšími Bilajnovci zdarma), každopádně telefon je tu hodně používané zařízení. Pro dnešek končím svá doporučení J

Požehnanou neděli

JK

PS: Recept na xačapuri

Těsto: mouka, sůl, droždí…nevím jak se to přesně dělá, mě se nepovedlo :D, museli jsme si koupit v Tonispuri, ale zkuste z toho těsto nějak vytvořit ;-)

Když máte hotové těsto, vezmete malý kousek, dovnitř vložíte kravský sýr..můžete si ho první rozdrobit a pak splácat kuličky a v tomto případě vložit dovnitř těsta jednu kuličku sýra, zabalit ji do těsta, položit na omoučené prkýnko a prsty vytvořit placku…tak máte nahoře i dole těsto a uprostřed sýr. Potom osmažíte xačapuru na oleji, stačí troška na dně pánve a dílo je hotovo J.

EVS nebo česky EDS

Mooc Vás všechny zdravím!

Původně jsem chtěla psát o „Bazaru“, protože nakupování tam je příběh sám o sobě J…story jak se přes nakupování stát dcerou arménské rodiny Vám možná povyprávím jindy (mimochodem Lucko dostala sem jejich supr arménsky bonbon Grand Candy a dokonce tady v Akhaltsikhe je pobočka Grand Candy!). Teď Vám více napíšu o EVS (european voluntary sevis) nebo taky česky EDS (evropská dobrovolná služba), protože se množí Vaše dotazy co je náplní mé práce v organizaci a nebudu zastírat, že inspirací pro napsání toho příspěvku mi byl také Zdenda, tímto Tě zdravím do Špáňa a přikládám odkaz na jeho blog (http://zivotdobrose.blogspot.com.es/2012/10/prvni-krucky-v-barro.html), kdyby jste si chtěli také počíst něco málo o EDS ve Španělksu J.

            Takže EVS je součástí programu Mládež v Akci (www.mladezvakci.cz) a jednou z jejích hlavních priorit je učení se a rozvoj, ať už dobrovolníka, vysílající nebo hostitelské organizace, mentora, koordinátora, komunity, atd. formou neformálního vzdělávání. Jak to celé funguje? Inu řeknu Vám svůj příběh. Já jsem se o tom, že EVS existuje dozněla v Arméni přes dva kluky z Polska, kteří tam právě díky EVS působili 9 měsíců jako dobrovolníci. V průběhu třeťáku na Voš Caritas + UPOL mi začalo vrtat hlavou, že bych mohla také vyjet jako dobrovolník. Proto jsem zkontaktovala vysílající organizaci (tady je seznam organizací, které můžete kontaktovat v ČR: http://ec.europa.eu/youth/evs/aod/hei_list_from_query.cfm, v mém případě se jedná o Zeměkouli, o.s., promluvili jsme si o tom, do které země bych chtěla vyjet (no chtěla jsem zemi, kde se mluví anglicky i rusky, kde je taková pohoda a zpátky do Arménie jsem nechtěla, protože sem chtěla poznat ještě něco trošku jiného…takže Gruzie byla jasná volbaJ) a o tom, že budeme muset napsat projekt a zkontaktovat hostitelskou organizaci (v mém případě Naději žen v Gruzii). Ve většině případů za Vás projekt vysílající organizace napíše, jedná se o dokument s +/- třiceti stránkami v angličtině, ale pokud budete moc aktivní můžete si ho napsat i sami J. V projektu jsou zmínky o Vás, Vaší budoucí práci v organizaci o Vaší hostitelské i vysílající organizaci, atd.

 Když se Vám podaří najít organizaci, kde budete působit (http://ec.europa.eu/youth/evs/aod/hei_list_from_query.cfm) a zdárně napíšete projekt, tak jej Vaše vysílající organizace pošle do uzávěrky (moje uzávěrka byla 1.května) na vyšší místo ke schválení. Pak čekáte zhruba 3 měsíce jestli Vám bude projekt schválen či nikoliv a v případě, že ano nic nebrání tomu, aby jste si začali shánět letenku, oběhávali doktory, odhlašovali se z Úřadu práce a zdravotní pojišťovny (pokud jedete na delší dobu než 6 měsíců, nemusíte pojišťovně nic platit, pouze po návratu doložíte, že jste byli v zahraniční pojištěni) a účastnili se předodjezdového školení. Předodjezdové školení je již placeno z grantu Evropské Unie. Dále Vám bude z tohoto grantu placeno ubytování, strava, kapesné, doprava a vy na oplátku chodíte do organizace jako běžný pracovník, ale Vaše pozice je dobrovolník. Takže nebudete dostávat plat jako zaměstnanec, ale taky Vás pobyt v zahraničí nebude nic stát ba dokonce ještě posbíráte zkušenosti, naučíte se novým věcem, seznámíte se s jinou kulturou…tak proč toho nevyužít? Jediné omezení je věkové…tohoto programu se můžou zúčastnit lidi do třicítky. Dá se jet do zemí EU i mimo EU.

            Po dlouhém úvodu se konečně dostávám k odpovědi, co tady vlastně dělám? Inu, každý den chodím do organizace Women’s Hope (Naděje Žen) + Democratic Women + American Conner (všechny 3 jsou v jedné budově, jak již jsem Vám psala dřív). Pracovní doba by měla začínat v 10…no já chodím tak 10:30, 10:45 a i tak se mi někdy poštěstí, že sem tam první :D, k tomuto no comment! Vnímání času je tu prostě fakt jiné než u nás. Po příchodu rozjedu svůj notebook, zkontroluju co nového ve světě, čeknu email a Facebook, pak se pustím do čtení na pokračování své knihy Světové dějiny, když je potřeba s něčím pomoct pomůžu (ale to jen zřídka), pak už je mi v organizaci fakt velká civa (zima), tak se vydám na svoji obědovou pauzu na sluníčko, abych se zahřála a po obědě už konečně můžu dělat něco, pro organizaci a místní komunitu, smysluplnějšího a to je učit angličtinu nebo kytaru. Každé pondělí ve dvě mám kytaru, o půl páté angličtinu, v úterý mám kytaru od tří do čtyř, ve středu angličtinu od půl páté do půl šesté, ve čtvrtek kytaru od tří do čtyř a v pátek zřejmě budu učit těhotné maminky jak můžou masírovat bříško svých dětí (ale zatím se to nerozjelo, jedná se o nový program zaměřený na cvičení těhotných maminek). V mezi čase mám na starosti psaní reportů co se v organizaci děje. Nově jsem dostala za úkol kontrolovat jestli nám někdo poslal svůj motivační dopis přes EVS, že bych chtěl přijet do naší organizace a zhodnotit, zdali je to vhodný kandidát. Minulý týden jsem také společně s jednou dobrovolnicí vybírala podle motivačních dopisů kandidáty do Peer group Club (je to třídenní vzdělávací kurz pro školáky zaměřený na legislativu, kulturu, socializaci, atd.). Během týdne bych také měla začít navštěvovat další organizaci, která pracuje s mentálně  znevýhodněnými dětmi a 1x nebo 2x týdně jim vypomáhat a potom napsat projekt o spolupráci. V pátek proběhla „Debata“ (to je velká akce, které se účastní zhruba 30 lidí a ještě se bude 2x nebo 3x opakovat), mým úkolem bylo zahrát na kytaru a zazpívat pro odlehčení atmosféry. Všichni tady jsou unešeni z mého hlasu, ale já bych jim tak přála, aby slyšeli Tvůj andělský hlas Martičko (mimochodem děkuju za mýdlo z francouzského monastru, je úžasné!). Stejně tak je to i s mojí angličtinou. Kdo umí anglicky a ví jak mluvím, jistě chápe. Prostě ani zdaleka nemám dobrou angličtinu, ale v mojí organizaci, krom tří lidí mám angličtinu nejlepší, tak se mnou všichni chtějí mluvit anglicky a jsou vděční za to, že mě tu mají a vycházejí mi ve všem maximálně vstříc! Ale co tím chci říct…nemusíte být nejlepší. Stačí, že jste takoví jací jste, i to je velký přínos! V Česku jsem naprosto obyčejná tuctová holka, ale tady jsem pro ně výjimečná už jenom proto, že jsem blondýnka z ciziny, k saku nosím svůj sportovní batůžek :D (protože přece nebudu tahat svůj pěti kilový notebook v ruce) a s kytarou v ruce si to štráduju ulicí. Nejsem nejlepší zpěvačka na světě, ani na kytaru nejsem kdoví jaký profík. Ale stačí, když předáte, jen to málo co umíte…základ. A bude to těšit je i Vás. Uvědomíte si, že nemusíte být perfektní, bohatě stačí, když budete sami sebou. Takže žádný strach a klidně vyražte, moc Vám to doporučuju. Protože Vás zahraničí změní, posilní a zocelí. Více se osamostatníte a budete mít spoustu vzpomínek a zkušeností, které jsou k nezaplacení!

Požehnanou neděli. JK

Bydlení, bydleníčko

     Tak od soboty už bydlím ve vlastním bytečku. Aneb jak řekla Manana (moje adoptivní máma z Gruzie, viz níže) Pán mi neuvěřitelně žehná a plní mi má skrytá přání (jako např. výlet do Sapary, viz níže)! Mám jeden z nejkrásnějších bytů, co jsem kdy viděla. Za takový byt bych se nestyděla ani v Evropě, natož v Gruzii.  

Na fotce nevypadá tak krásný, jaký je ve skutečnosti. A nemyslete si, že tohle je v Gruzii standard, ba naopak je to těžký nadstandard…mít teplou vodu, internet, topení, kuchyňku, nádherný, čistý, velký pokoj sama pro sebe, ledničku, skříň, 2 stoly, 3 židle a postel (ba dokonce budu mít dvě postele – jednu pro návštěvy). Situovaný kousíček od rádoby parku (včera jsem tam viděla zamilovaný pár dělat to co se v Gruzii na veřejnosti nedělá - líbat se), v přízemí mám obchod, naproti bytu restauraci, prostě luxus! Jen pračka chybí, ale jsem domluvená se svojí rodinou, že si můžu prát u nich.

Tak to je moje hostitelská rodina

    Na fotce zleva vidíte babičku, která je zodpovědná za to jestli jsem tu nějaké to kilo nabrala. Naše komunikace se omezovala na pár slov v gruzínštině, ruštině a češtině. Ne vždycky jsme si rozuměli, ale řeč těla - ruce a nohy fungovaly dokonale. Občas docházelo k malým nedorozuměním a pak jsem dostala další nášup, aniž bych chtěla. Babička je nekompromisní. Stačilo říct sadis! a kušaj! a byla jsem namydlená :D Jednou, když už sem měla v sobě celý talíř zemáků se mě zeptala, proč si nekušala? Tak sem se na ni nechápavě podívala, ale vždyť sem kušala!! Ale puri (chleba) si nekušala, tak od té doby vím, že je dobré jíst chleba jako pravý Gruzín úplně ke každému jídlu.

     Dále Aleko, klučina který studuje a zároveň pracuje v supermarketu Smart, jediný supermarket kde je řekněme evropské zboží 

 (ceny jsou tu různé něco je o hodně levnější než u nás – holítka, chleba, máslo…něco o hodně dražší než u nás – pivo, banán) a byl na EVS v Polsku, stejně jako jeho sestra Gvantsa, která bohužel na fotce chybí. Gvantsa je člověk, který se o mě stará od první chvíle, kdy jsem přijela. Je to moc milá, chytrá, veselá a upovídaná světaznalá slečna. Celkově se moje rodina trošku vymyká schématu typické gruzínské rodiny. Jsou soudržní, mají se rádi, o všem diskutují, dlouho stolují, koukají na televizi, tohle je typické pro gruzínskou rodinu. Ale to, že patří ke „střední třídě“, měli možnost cestovat, mluví anglicky, bojují za práva žen už tak typické pro Gruzíny není. Lidí ve střední třídě je opravdu malé procento, více méně jsou tu lidi buď chudí nebo bohatí.

    Dále maminka Manana, ta si mě přivlastnila za druhou dceru asi tak třetí den po mém příjezdu. Její angličtina se brutálně zlepšila za dva týdny, co jsem u nich bydlela. Na začátku listopadu pojede na školení do Prahy, tak jsem ji učila pár českých slovíček. Je to skvělá, silná žena, které před 3 lety umřel manžel a díky Bohu se s tím dokázala dobře srovnat. Manana je ten člověk, který tvoří teplo rodinného krbu. A Giorgi...ten mě naučil tancovat waltz se všema otočkama, chodí totiž už 7 let do tanečních. Má rád kočku která s nima bydlí. Jmenovala se Busa, ale poté co jsem jim řekla, že v češtině existuje slovo Pusa, byla přejmenovaná J. Je to crazy kočka, a úplně se zamilovala do mých nohou, pořád mi sedávala na klíně. A to přitom není moc ten tip „mazlivé kočky“. Pusa je hodně hravá, ale taky mega kouše a škrábe :D.

    Tady ještě přikládám pár fotek z výletu do Sapary, což je ortodoxní chrám v horách. Toužila jsem se vydat do Sapary, protože je vzdálena jen asi 10 km od Akhaltsikhe, ale místní mi řekli, že tam nejezdí maršrutky, jediná možnost jak se tam dostat je taxíkem, ale já jsem chtěla jít pěšky! A tak jsem se ptala, jestli je to bezpečné, když půjdu sama. Chtěla jsem se tam vydat v sobotu, ale Manana mě poprosila, abych jí pomohla s úklidem, tak sem na ni celý den čekala a pak mi dala za úkol jen povysávat koberce. Tož sem byla trochu naštvaná a v sobotu večer mi napsala Kim, americká dobrovolnice jestli s nima nechci jít v neděli do Sapary, na celodenní výlet. Tak jsem z toho byla v šoku! Jistě, že ano!! Cesta tam byla nádherná. Šla jsem se dvěma Peace Corps dobrovolnicemi (Christiane a Kimberly) a jednou Gruzínkou Mari, která byla 10 měsíců v Americe. Jak jistě víte v Spojených státech je jeden za státu Georgia, tak když se jí ptali odkud je a ona řekla z Gruzie (Georgia v angličtině) tak jí říkali, hmm máš zvláštní přízvuk :D Nechápu jak se dva státy můžou jmenovat stejně. A výlet jsme zakončili pizzou v jediném pizza podniku, který v Akhaltsikhe je. No možná to bylo dáno narozeninami, které slavila jedna slečna, možná je to standard, nedokážu posoudit. Každopádně mi připadalo, že se chtějí vyrovnat evropské diskotéce, hudba hoodně nahlas, průhledné skleněné stoly, kožené sedačky, sice trochu rozbité :D, ale na to se tady přece nehraje.

Kimberly (vlevo) a Christine (vpravo)

Sapara v pozadí

Po vydatném dešti vysvitla duha :-)

Karalioki - toto ovoce jsem tady jedla poprvé v životě a zamilovala sem se do něj

Mari, Já a Christine a náš polední piknik

   Ještě přidám poslední fotku a to katolického kostela, který byl otevřený 6.10.2012 takže je opravdu hoodně nový. Dříve tu existovali jen místnosti, ve který se sloužily katolické mše, ale zjistit pořádek bohoslužeb a kde ty místa jsou bylo nad mé síly, pokoušela sem se o to 2 týdny! Po usilovném pátrání jsem zjistila, že v tomto nově otevřeném kostele je mše každý den v 8 ráno a v neděli v 9 :-) Tak jsem se tam dneska byla podívat a byla jsem překvapená účastí, hodně lavic bylo obsazených. Aby jste rozuměli, zde jsou převážně pravoslavní a po-té co byl otevřen Rabath tu byla postavena i jedna mešita. 

To je pro dnešek vše.

Moc Vás zdravím a děkuju za emaily, které dostávám J.

Střípky příběhů

     Tento příspěvek bude splácán dohromady z informací od různých lidí a zdrojů. Původně jsem myslela, že Vám napíšu historii Gruzie a základní informace, ale to každý z Vás může najít na netu. Takže Vám sepíšu co se o Gruzii dozvídám přímo od jejich domorodců. Včera jsem se seznámila s Georgim (mimochodem má vystudovanou historii a v současné době vlastní cestovní kancelář a řekl mi, že s ním můžu cestovat po Gruzii, když bude provádět turisty, tak jsem z toho mega nadšená!!), který mi povídal jen o raných počátcích Gruzie, ale slíbil mi, že příště mi poví celou historii.

Vadzia

    První zmínky o Gruzii údajně sahají až do dob prapradědečka (jeho jméno jsem bohužel zapomněla) notoricky známého Noeho a jeho archy. Přestože má Gruzie přístup k Černému moři, nemyslím si, že její poloha je výhodná. Je obklopena Turky a Rusy, se kterými odedávna sváděla boje. Proto vznikaly skrýše ve skalách, kde se místní domorodci ukrývali. Ve 13. století, kdy vládla král Tamara (gruzíni ji nepovažují za královnu, ale za krále a velmi si jí cenní) vznikla i Vadzie, kde jsem měla možnost strávit se skupinou turistů dvě hodiny svého života. K Vadzii se váže legenda, že královská rodina hledala Tamaru, která byla ve své rezidenci, ta získala název od Tamařiny odpovědi: „Já jsem tady stýčku“ což v gruzínštině odpovídá slovu Vadzia. Po cestě mi Georgi ukázal ještě jedno zajímavé místo nedaleko od Vadzie se kterým je spjatá smutná historie. Na tomto místě prý Turci shromáždili Gruzíny a prodali je do Turecka do otroctví, ze kterého se už nikdy nevrátili. Po-té jsme se vrátili do Akhaltsikhe (což v překladu znamená Nový hrad) a opravdu jsme navštívili Nový hrad, který pochází z 9. století, ale dochovaly se pouze jeho pozůstatky. V letošním roce byla dokončena rekonstrukce a byl pojmenován Rabath. O znovu zbudování tohoto hradu a celkovou rekonstrukci Akhaltsikhe se zasloužil politicky vysoce postavený muž, který pochází z Akhaltsikhe. 

Akhaltsikhe (New Castle)

      Poslední týden se v Gruzii nemluví o ničem jiném, než o volbách. Možná jste o nich zaslechli, pro případ, že ne přikládám pár odkazů. http://zpravy.idnes.cz/parlamentni-volby-v-gruzii-dd9-/zahranicni.aspx?c=A120930_194836_zahranicni_aha Jedná se o parlamentní volby ve kterých zvítězila opozice http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=758903 a těsně před hlasováním se v médiích objevila videa o špatném zacházení s vězni a vzápětí se do ulic Tbilisi vydaly houfy mladých lidí, které proti tomuto špatnému zacházení protestovaly. Měla jsem možnost vidět demonstraci přímo na vlastní oči, protože jsem tou dobou byla v centru Tbilisi a neměla jsem ani zdání co se to děje http://zpravy.idnes.cz/muceni-veznu-v-gruzii-0um-/zahranicni.aspx?c=A120919_123558_zahranicni_aha. Co se týká výhry opozice slyším různé názory, jak už to tak bývá, někteří jsou spokojení (hlavně ženy z mého ofisu, které byly pozorovatelkami u voleb), jiní nesouhlasí (např. policisté) a poslední skupinu tvoří lidé, které politika nezajímá.

Moje organizace

     Women’s Hope, Democratic Women a American Corners sídlí v jedné budově a mám možnost se podílet na aktivitách všech organizací. Ve zkratce usilují o ženská práva, dělají semináře o politice v zemi a snaží se pobídnout ženy, aby byly v politice více aktivní. Bojují proti domácímu násilí, vyučují angličtinu, mají gynekologické středisko, snaží se šířit osvětu o sexuálně přenosných onemocněních, atd. Tento týden jsem měla čas na seznámení se s organizací a od příštího týdne bych měla začít učit angličtinu, hru na kytaru a možná masáže, ale uvidíme jak to bude ve skutečnosti. Přece jenom jsem v Gruzii a tady se na nic nespěchá. Oblíbené jsou diskuse na různá témata a společné stolování.

      Včera jsem zase po roce ochutnala chinkaly s masem, váže se k nim zvláštní tradice..nejdříve si kousek ukousnete, poté vypijete tekutinu co je uvnitř a pak se pustíte do baštění masa, ale pozor stopka se nejí! Moje rodina mi připravila chačapury (kterých je několik druhů) a matzuni (což vypadá a chutná jako bílý jogurt), babička uvařila rýžovou polévku s kuličkami mletého masa a jak jinak než s petrželkou (Pio, Lucko, víme své :D), často mi vaří také brambory na x způsobů, těstoviny a pravý kravský sýr a chleba nesmí chybět. Moje rodina se o mě náležitě stará, takže tu asi dost nakynu, proto sem začala běhat na místním fotbalovém stadionu J.

chinkaly

chačapury

fotbalový stadion

    Co se týká mého bytu, už 4 dny jsem v něm měla bydlet, ale nastal problém, paní která mi ho měla pronajmout ho dala nějakým studentům, takže mi teď organizace hledá nový byt a zatím není jasné od kdy budu bydlet „ve vlastním“. Ale trvám si na podmínkách, že chci mít sama pokoj a říkám jim, že očekávám návštěvy z Česka, takže určitě budete mít kde přespat ;-). V současné době je tu nádherné počasí (zhruba 25 °C) a vrcholné sezóny pro návštěvu Gruzie jsou jaro a podzim. Co Vás asi nepotěší dneska jsem se dívala na ceny letenek a šly hodně nahoru, tak teď už se asi vyplatí víc letět z Prahy než z Krakova, ale to se pořád mění takže záleží kdy chcete přijet. Je dobré si před cestou vyměnit eura nebo dolary, popřípadě ruské rubly :D Na letišti si vyměnit maximálně 30 lari (1 lari je zhruba 11,5 Kč) na taxík (měl by stát maximálně 25 lari, taxíky jsou bílé auta s červeným pruhem, označené číslem 511) a zbytek peněz si vyměnit až v centru Tbilisi. Jinak maršrutka z Tbilisi do Akhaltsikhe stojí zhruba 12 lari a cesta trvá plus mínus 3 hodiny. Já jsem měla štěstí na moderní maršrutku i s televizí a samouzavíracími dveřmi J.

Toť pro dnešek vše, ať Vás nepřehlcuju informacemi. Ať se Vám daří! JK

Welcome to Kavkaz!

     Všechny Vás moc zdravím a hlásím, že jsem v pořádku dorazila! Cesta byla dlouhá, ale zábavná. Ve vlaku jsem si stačila zopakovat trošku ruštinu (což se mi už za pár hodin zešlo) a před Prahou si ke mně přisedli čtyři moc milí romští mládenci a zpříjemnili mi cestu.  Prohodili jsme pár slov a když se se mnou loučili řekli mi, že jsem moc pěkná a popřáli, ať se mi daří. Na hlaváku jsem se zeptala jednoho pána jak se dostanu k autobusu na letiště…“no když půjdete touto cestou nad svojí krásnou hlavou, tak se tam dostanete…“ V Arménii bylo běžné slyšet to každý den několikrát (kdo zná trošku kulturní kontext, jistě chápe), ale slyšet to v Česku hned 2x po sobě bylo trochu zarážející, ale milé. Že by příprava na Kavkaz? :D

     Na letišti jsem prošla všechny kontroly bez problémů (přestože sem měla nadváhu na příručním zavazadle /nikdo to nekontroloval/ a ke kytaře taky neměli výhrady), akorát mám podezření, že mi zabavili brož, protože se někam vypařila (a to sem ji hledala hned jak jsem prošla bránou). Jen tak mimochodem táto, krosna měla jen 18 kg ;-).

      V letadle mě posadili vedle moc milého Gruzína Georga (věkově by to mohl být tak můj táta), který se o mě náležitě staral. Hned jak jsme přiletěli do Tbilisi dovedl mě na pasovou kontrolu (kde jsem dostala jako dar flašku gruzínského vína se slovy: „Welcome to Georgia!“) a k zavazadlům. Pomáhal mi s věcmi, kterých sem měla fakt hodně :D, takže sem mu byla opravdu vděčná! Chtěla jsem si vyměnit peníze na letišti, ale řekl mi že je tam špatný kurz a že mě vezme svým autem do centra (spolu s jeho kolegou a dokonce měl svého osobního řidiče) a tam si budu moci vyměnit peníze a pak jet taxíkem ke slečně se kterou jsem byla předem domluvená.

     Pánové mě dokonce nechali gentlemansky sedět ve předu (což beru jako velkou čest po zkušenostech v Arménii) a sami se tísnili s mými zavazadly vzadu.Vyrazili jsme do města a první mě v autě upoutala červená kontrolka s českým nápisem: „STOP, závada na brzdovém systému“(pánové totiž měli české auto, ale značku nevím), tak sem si řekla jaj :D welcome to Kavkaz. Na pásy se samozřejmě nehraje, jedině já jsem byla připoutaná. Pořád se předjíždí strašně natěsno a nezáleží ve kterém jste jízdním pruhu, nejlíp se jezdí uprostřed J, ale i tak jsem se cítila bezpečně. Pánové vyzkoušeli zhruba 3 směnárny a když se nám nepodařilo vyměnit peníze zavolali a zaplatili mi taxi (tady ten pan taxikář byl jediný řidič, kterého jsem viděla připoutaného a taky mi řekl ať se připoutám…plusový bod pro něj), tak jsem se dostala až na místo určení ke Gvantse (pořád žasnu nad pohostinností, otevřeností a přátelskostí na Kavkaze, to je něco z čeho se můžeme hoodně učit my sami).

    Gvantsa je úžasná, aktivní, upovídaná slečna. Zatím jsme pořád v Tbilisi (mimochodem Léňo a Dituš, Gvantsa bydlí jen kousek od místa, kde jste bydlely vy), ale zítra nebo pozítří se vypravíme na místo, kde strávím následujících 7 měsíců a tím je Akhaltsikhe (čte se Achalsiche s trochou přízvuku, ale když to řeknu 2x většinou lidem dojde, kde že to budu :D) a organizace Women’s Hope (naděje žen, proto se tak jmenuje adresa mého blogu). Dneska jsem koupila 2 gruzínské simky…takže tady je moje nové číslo: +995 597 908 946 a druhou simku přenechám návštěvám z Česka, abychom v Gruzii měli usnadněnou a levnější komunikaci. Zatím to vypadá, že týden strávím v Akhaltsikhe u rodiny a během října se budu moct nastěhovat do bytu, který budu mít až do ledna sama pro sebe J. Takže neváhejte a doražte! Jinak sem taky ochutnala první gruzínské pivo, místní sýr a kukuřičnou placku (název už sem bohužel zapomněla), klasicky pirožek z kartošky a zmrzlinu.

     Příště Vám napíšu nějaké info o Gruzii, praktické informace na cestu a víc o Women’s Hope a mé práci tady.

Opatrujte se!!

Posílám pusu a požehnání. JK

Milovaní,

Tak nadešel čas koupit letenku, vyřídit pár posledních detailů na pojišťovně, úřadu práce, sbalit kufry a vyrazit vstříc novému poznání.

Rozhodla jsem se čas od času sdílet své dojmy na tomto blogu, tak pokud budete mít čas a chuť klidně zde můžete obohacovat mé dojmy svými … ať to není monolog, ale dialog! Mě také moc a moc zajímá jak se Vám všem daří!! Co prožíváte, co Vás těší s čím si nevíte rady, …

Vůbec se o mě nemusíte bát, protože Bůh je se mnou! A ochraňuje mne na každém kroku a pomáhá mi přežít mé praštěné nápady.

Nějak tak cítím, že se toho mám v Gruzii hodně naučit. Snad ve mně konečně dozraje z mladé, nezkušené, bojácné holčiny žena! Snad budu mít čas srovnat si názory, přemýšlet nad věcmi a vůbec prostor nechat se vést, růst, obohacovat, poznávat, měnit, … tak abych se mohla vrátit proměněná a připravená na budoucí události.

Dost bylo slov, tak 1. května naviděnouuuuu J (třeba dostanu i pusu pod třešní :D)

  

Pán Vám žehnej a provázej Vás na každém kroku

S láskou Jana