Všechny Vás moc zdravím a hlásím,
že jsem v pořádku dorazila! Cesta byla dlouhá, ale zábavná. Ve vlaku jsem
si stačila zopakovat trošku ruštinu (což se mi už za pár hodin zešlo) a před
Prahou si ke mně přisedli čtyři moc milí romští mládenci a zpříjemnili mi
cestu. Prohodili jsme pár slov a když se
se mnou loučili řekli mi, že jsem moc pěkná a popřáli, ať se mi daří. Na
hlaváku jsem se zeptala jednoho pána jak se dostanu k autobusu na
letiště…“no když půjdete touto cestou nad svojí krásnou hlavou, tak se tam
dostanete…“ V Arménii bylo běžné slyšet to každý den několikrát (kdo zná
trošku kulturní kontext, jistě chápe), ale slyšet to v Česku hned 2x po
sobě bylo trochu zarážející, ale milé. Že by příprava na Kavkaz? :D
Na
letišti jsem prošla všechny kontroly bez problémů (přestože sem měla nadváhu na
příručním zavazadle /nikdo to nekontroloval/ a ke kytaře taky neměli výhrady),
akorát mám podezření, že mi zabavili brož, protože se někam vypařila (a to sem
ji hledala hned jak jsem prošla bránou). Jen tak mimochodem táto, krosna měla
jen 18 kg ;-).
V letadle
mě posadili vedle moc milého Gruzína Georga (věkově by to mohl být tak můj
táta), který se o mě náležitě staral. Hned jak jsme přiletěli do Tbilisi dovedl
mě na pasovou kontrolu (kde jsem dostala jako dar flašku gruzínského vína se
slovy: „Welcome to Georgia!“) a k zavazadlům. Pomáhal mi s věcmi,
kterých sem měla fakt hodně :D, takže sem mu byla opravdu vděčná! Chtěla jsem
si vyměnit peníze na letišti, ale řekl mi že je tam špatný kurz a že mě vezme
svým autem do centra (spolu s jeho kolegou a dokonce měl svého osobního
řidiče) a tam si budu moci vyměnit peníze a pak jet taxíkem ke slečně se kterou
jsem byla předem domluvená.
Pánové
mě dokonce nechali gentlemansky sedět ve předu (což beru jako velkou čest po
zkušenostech v Arménii) a sami se tísnili s mými zavazadly vzadu.Vyrazili
jsme do města a první mě v autě upoutala červená kontrolka s českým
nápisem: „STOP, závada na brzdovém systému“(pánové totiž měli české auto, ale
značku nevím), tak sem si řekla jaj :D welcome to Kavkaz. Na pásy se samozřejmě
nehraje, jedině já jsem byla připoutaná. Pořád se předjíždí strašně natěsno a
nezáleží ve kterém jste jízdním pruhu, nejlíp se jezdí uprostřed J,
ale i tak jsem se cítila bezpečně. Pánové vyzkoušeli zhruba 3 směnárny a když
se nám nepodařilo vyměnit peníze zavolali a zaplatili mi taxi (tady ten pan
taxikář byl jediný řidič, kterého jsem viděla připoutaného a taky mi řekl ať se
připoutám…plusový bod pro něj), tak jsem se dostala až na místo určení ke
Gvantse (pořád žasnu nad pohostinností, otevřeností a přátelskostí na Kavkaze,
to je něco z čeho se můžeme hoodně učit my sami).
Gvantsa
je úžasná, aktivní, upovídaná slečna. Zatím jsme pořád v Tbilisi
(mimochodem Léňo a Dituš, Gvantsa bydlí jen kousek od místa, kde jste bydlely
vy), ale zítra nebo pozítří se vypravíme na místo, kde strávím následujících 7
měsíců a tím je Akhaltsikhe (čte se Achalsiche s trochou přízvuku, ale
když to řeknu 2x většinou lidem dojde, kde že to budu :D) a organizace Women’s
Hope (naděje žen, proto se tak jmenuje adresa mého blogu). Dneska jsem koupila
2 gruzínské simky…takže tady je moje nové číslo: +995 597 908 946 a druhou
simku přenechám návštěvám z Česka, abychom v Gruzii měli usnadněnou a
levnější komunikaci. Zatím to vypadá, že týden strávím v Akhaltsikhe u
rodiny a během října se budu moct nastěhovat do bytu, který budu mít až do
ledna sama pro sebe J. Takže neváhejte a doražte! Jinak sem taky ochutnala
první gruzínské pivo, místní sýr a kukuřičnou placku (název už sem bohužel
zapomněla), klasicky pirožek z kartošky a zmrzlinu.
Příště
Vám napíšu nějaké info o Gruzii, praktické informace na cestu a víc o Women’s
Hope a mé práci tady.
Opatrujte se!!
Posílám pusu a požehnání. JK
