Bydlení, bydleníčko

     Tak od soboty už bydlím ve vlastním bytečku. Aneb jak řekla Manana (moje adoptivní máma z Gruzie, viz níže) Pán mi neuvěřitelně žehná a plní mi má skrytá přání (jako např. výlet do Sapary, viz níže)! Mám jeden z nejkrásnějších bytů, co jsem kdy viděla. Za takový byt bych se nestyděla ani v Evropě, natož v Gruzii.  

Na fotce nevypadá tak krásný, jaký je ve skutečnosti. A nemyslete si, že tohle je v Gruzii standard, ba naopak je to těžký nadstandard…mít teplou vodu, internet, topení, kuchyňku, nádherný, čistý, velký pokoj sama pro sebe, ledničku, skříň, 2 stoly, 3 židle a postel (ba dokonce budu mít dvě postele – jednu pro návštěvy). Situovaný kousíček od rádoby parku (včera jsem tam viděla zamilovaný pár dělat to co se v Gruzii na veřejnosti nedělá - líbat se), v přízemí mám obchod, naproti bytu restauraci, prostě luxus! Jen pračka chybí, ale jsem domluvená se svojí rodinou, že si můžu prát u nich.

Tak to je moje hostitelská rodina

    Na fotce zleva vidíte babičku, která je zodpovědná za to jestli jsem tu nějaké to kilo nabrala. Naše komunikace se omezovala na pár slov v gruzínštině, ruštině a češtině. Ne vždycky jsme si rozuměli, ale řeč těla - ruce a nohy fungovaly dokonale. Občas docházelo k malým nedorozuměním a pak jsem dostala další nášup, aniž bych chtěla. Babička je nekompromisní. Stačilo říct sadis! a kušaj! a byla jsem namydlená :D Jednou, když už sem měla v sobě celý talíř zemáků se mě zeptala, proč si nekušala? Tak sem se na ni nechápavě podívala, ale vždyť sem kušala!! Ale puri (chleba) si nekušala, tak od té doby vím, že je dobré jíst chleba jako pravý Gruzín úplně ke každému jídlu.

     Dále Aleko, klučina který studuje a zároveň pracuje v supermarketu Smart, jediný supermarket kde je řekněme evropské zboží 

 (ceny jsou tu různé něco je o hodně levnější než u nás – holítka, chleba, máslo…něco o hodně dražší než u nás – pivo, banán) a byl na EVS v Polsku, stejně jako jeho sestra Gvantsa, která bohužel na fotce chybí. Gvantsa je člověk, který se o mě stará od první chvíle, kdy jsem přijela. Je to moc milá, chytrá, veselá a upovídaná světaznalá slečna. Celkově se moje rodina trošku vymyká schématu typické gruzínské rodiny. Jsou soudržní, mají se rádi, o všem diskutují, dlouho stolují, koukají na televizi, tohle je typické pro gruzínskou rodinu. Ale to, že patří ke „střední třídě“, měli možnost cestovat, mluví anglicky, bojují za práva žen už tak typické pro Gruzíny není. Lidí ve střední třídě je opravdu malé procento, více méně jsou tu lidi buď chudí nebo bohatí.

    Dále maminka Manana, ta si mě přivlastnila za druhou dceru asi tak třetí den po mém příjezdu. Její angličtina se brutálně zlepšila za dva týdny, co jsem u nich bydlela. Na začátku listopadu pojede na školení do Prahy, tak jsem ji učila pár českých slovíček. Je to skvělá, silná žena, které před 3 lety umřel manžel a díky Bohu se s tím dokázala dobře srovnat. Manana je ten člověk, který tvoří teplo rodinného krbu. A Giorgi...ten mě naučil tancovat waltz se všema otočkama, chodí totiž už 7 let do tanečních. Má rád kočku která s nima bydlí. Jmenovala se Busa, ale poté co jsem jim řekla, že v češtině existuje slovo Pusa, byla přejmenovaná J. Je to crazy kočka, a úplně se zamilovala do mých nohou, pořád mi sedávala na klíně. A to přitom není moc ten tip „mazlivé kočky“. Pusa je hodně hravá, ale taky mega kouše a škrábe :D.

    Tady ještě přikládám pár fotek z výletu do Sapary, což je ortodoxní chrám v horách. Toužila jsem se vydat do Sapary, protože je vzdálena jen asi 10 km od Akhaltsikhe, ale místní mi řekli, že tam nejezdí maršrutky, jediná možnost jak se tam dostat je taxíkem, ale já jsem chtěla jít pěšky! A tak jsem se ptala, jestli je to bezpečné, když půjdu sama. Chtěla jsem se tam vydat v sobotu, ale Manana mě poprosila, abych jí pomohla s úklidem, tak sem na ni celý den čekala a pak mi dala za úkol jen povysávat koberce. Tož sem byla trochu naštvaná a v sobotu večer mi napsala Kim, americká dobrovolnice jestli s nima nechci jít v neděli do Sapary, na celodenní výlet. Tak jsem z toho byla v šoku! Jistě, že ano!! Cesta tam byla nádherná. Šla jsem se dvěma Peace Corps dobrovolnicemi (Christiane a Kimberly) a jednou Gruzínkou Mari, která byla 10 měsíců v Americe. Jak jistě víte v Spojených státech je jeden za státu Georgia, tak když se jí ptali odkud je a ona řekla z Gruzie (Georgia v angličtině) tak jí říkali, hmm máš zvláštní přízvuk :D Nechápu jak se dva státy můžou jmenovat stejně. A výlet jsme zakončili pizzou v jediném pizza podniku, který v Akhaltsikhe je. No možná to bylo dáno narozeninami, které slavila jedna slečna, možná je to standard, nedokážu posoudit. Každopádně mi připadalo, že se chtějí vyrovnat evropské diskotéce, hudba hoodně nahlas, průhledné skleněné stoly, kožené sedačky, sice trochu rozbité :D, ale na to se tady přece nehraje.

Kimberly (vlevo) a Christine (vpravo)

Sapara v pozadí

Po vydatném dešti vysvitla duha :-)

Karalioki - toto ovoce jsem tady jedla poprvé v životě a zamilovala sem se do něj

Mari, Já a Christine a náš polední piknik

   Ještě přidám poslední fotku a to katolického kostela, který byl otevřený 6.10.2012 takže je opravdu hoodně nový. Dříve tu existovali jen místnosti, ve který se sloužily katolické mše, ale zjistit pořádek bohoslužeb a kde ty místa jsou bylo nad mé síly, pokoušela sem se o to 2 týdny! Po usilovném pátrání jsem zjistila, že v tomto nově otevřeném kostele je mše každý den v 8 ráno a v neděli v 9 :-) Tak jsem se tam dneska byla podívat a byla jsem překvapená účastí, hodně lavic bylo obsazených. Aby jste rozuměli, zde jsou převážně pravoslavní a po-té co byl otevřen Rabath tu byla postavena i jedna mešita. 

To je pro dnešek vše.

Moc Vás zdravím a děkuju za emaily, které dostávám J.