7 měsíců na kavkaze: Pohádka bez konce…

Teď váhám ze které strany se zakousnout do posledního nebo snad předposledního příspěvku? Je toho tolik o čem psát, toky myšlenek mi neúprosně proplouvají hlavou a nedokážu je usměrnit, aby nabraly stejný směr. Gruzie cesta proměnění, osobního růstu, získávání sebevědomí, cesta která mě posunula zase o krůček vpřed, pozměnila mé smýšlení, ukázala mi na čem v životě opravdu záleží, zklidnila a zpomalila mé životní tempo…cesta na kterou nikdy nezapomenu a vždy zůstane uzavřena v mém srdci. Říká se, že kdo vyjede na Kavkaz nechá tam půlku svého srdce…nemohu tvrdit, že to platí pro každého, nicméně pro mě to je možná i víc než polovina, je to souznění duší, je to lehký vánek, je to nádhera stvoření, vůně která se do mě vpila tak, že nemůžu popadnout dech, hlas který bude ještě dlouho doznívat v mém srdci, v mých myšlenkách a moc bych si přála, aby dozníval i v mém chování a jednání, aby ta drahá investice, která do mě byla vložena nevyšla naprázdno.

Mílovými kroky se blíží konec mého projektu a vlastně celého mého pobytu zde. Ještě netrpělivě čekám návštěvu z Čech se kterou chci projet cípy Gruzie, které zatím mé oko neuzřelo, ale za to o nich mé ucho mnoho slyšelo. Až teď na konci mi začíná docházet tolik věcí!! … jako by mi začaly padat z očí šupiny - ještě tohle je potřeba udělat a tamto…proč si to safra neviděla dřív holka?! Pomalu nastává loučení, které si nechci a nepřipouštím, zdaleka nejsem jediná kdo si myslí, že se sem vrátím, že sem nějakým způsobem patřím a přece je čas vrátit se nikdo neví na jak dlouho do „země studených čumáků, kritiků a egoistů“ (pozn. vím, že je to uvedeno do extrému na tomto příkladu se jen snažím znázornit markantní rozdíl mezi našimi kulturami, který vnímám….proto Vás moc prosím, neurážejte se nad tím, berte to jako metaforu, střet světů) do kterého taky nějakým záhadným způsobem patřím. Oba světy mají své pro a proti, ani jeden není lepší nebo horší, jsou jen naprosto odlišné! Až tady si naplno uvědomuju jaký jsem egoista a že vlastně vůbec nevím, co je to někoho skutečně milovat… nezištně oddávat vše co je v Tvých silách, vždy usilovat o dobro druhého, budovat lásku je běh na dlouhou trať, úkol každé minuty, každého dne, roku, celého života…umět víc dávat než brát; neztratit dobrý základ, ale budovat na něm - prohlubovat jej, nestagnovat - makat.

Co je náš život? Jen vánek, pomíjivost…dneska jsme, zítra být nemusíme. Tak proč neoddávat dobro každý den, přec nevíme čas a hodiny…milé slovo, úsměv, pohlazení…proč budujeme kariéru a ne vztahy?! Proč pořád spěcháme? Postupně se vzdalujeme jeden druhému? Snažíme se být nezávislí, samostatní, vždy si sami poradit a pak je pro nás těžké požádat o pomoc, pokořit se, omluvit se a přiznat si, že na něco nestačíme…ale nejsme tu právě od toho, abychom pomáhali jeden druhému? S vlohami, které nám byly dány. Rozdělovali si úkoly, aby se všichni cítili být zapojení, užiteční. Jistě bychom něco mohli sami zvládnou rychleji a efektivněji, ale s pomocí druhého se pro změnu budují naše vztahy, můžeme trávit čas spolu a zakoušet to, co začíná být v zlaté klícce Evropě vzácností - sociální kontakt, blízkost, přátelství, náklonnost, lásku, ochotu a odhodlání pomoct, přizpůsobit se, přiučit se. Je zajímavé slyšet od Gruzínů, kteří jsou opravdu hrdí na své tradice, že se z Evropy pomalu vytrácí unikátnosti států, tradice, lidové písně, kroje, … a uvědomovat si, že v podstatě mají pravdu, aniž si to uvědomuje ztrácíme svoji jedinečnost, národní uvědomělost, hrdost na svůj národ. Jaký je náš český národní tanec? Co je vlastně typické pro Čechy, Česko? Když jsem byla na školení v Kutaisi (které pořádala česká organizace NESEHNUTI), dozvěděla jsem se že od 50. let v Brazílii se o Češích proslýchá že smrdí, alis o člověku, který se nemyje a zanedbává hygienu vůbec, řeknou že se myje po česku. Celé to vzniklo tak, že čeští imigranti, kteří přijeli do Brazílie pracovat u Jana Antonína Bati se nemyli. Dokonce jeden fotbalista Gremie – Anderson Dinas Lusian je známý pod jménem „čech“ a to z toho důvodu, že se nechtěl v dětství mýt. Tohle mě celkem pobavilo, ale kdo z nás nemá předsudky a stereotypy :). Další zajímavé setkání, které ukazuje protipól prvního příběhu, bylo s jedním Afričanem (žal si nepamatuji z kterého státu pochází), který nedokázal pochopit proč na sebe nejsme hrdí jako na národ? Vždyť jsme vzdělaní, v celé historii jsme patřili, na to jak jsme malý stát, k těm lepším, vyspělejším, schopnějším. Máme nádhernou architekturu, památky, spoustu významných osobností, všichni znají české pivo, porcelán a Škodu. A v neposlední řadě naše matička Praha, která okouzlí nespočetné množství turistů (někteří říkají, že je dokonce hezčí než Paříž, ale to záleží na vkusu). Všichni Gruzíni se kterými jsme mluvila, kteří měli možnost Prahu navštívit z ní byli uchváceni a dodnes na návštěvu Čech vzpomínají.

…A přišlo jaro…