„Andělé všedního dne“

Kdyby chtěl někdo ulovit všechny myšlenky, které mi proplouvají hlavou, musel by být zdatným rybářem. Pokusit se je sdělit kusu papíru, tak aby byly alespoň trošku utříděné a srozumitelné není o nic lehčí. Tak jak jsem psala Barunce, některé dny jsou tu stále stejné a jiné přímo překypují překvapením, radostí a hlubokými prožitky. Jestli máte chuť ponoříme se spolu do druhé varianty, kterou jsem prožila tento víkend v Abastumani :)).

Teď mám krapet těžší období „…jednou si dole jednou nahoře…“ (ale věřím, že s Pánovou pomocí mě dokáže protříbit a posunout o stupínek výš na cestě k mému osobnostnímu růstu) a tak přestože, jsem se na své andílky ve vesnické škole moc těšila (teď je ze mě na chvilku paní učitelka ve spolupráci s Ticho) moje nálada nebyla kdo ví jaká. Když jsem přijela uvítala mě rozesmátá paní učitelka Tina (alias Ticho) a uvedla do poslední, tzn. dvanácté třídy (po dvanácté třídě mají děti možnost ukončit školu, nebo pokračovat v univerzitě), kde byli tři kluci a tři holky, kteří se snažili plodit věty v angličtině, ale na klucích bylo vidět, že se přede mnou stydí mluvit. Pak nás čekala třetí a čtvrtá třída zcela v režii Ticho, já jsem jen seděla a koukala, občas se na děti usmála, snažila se dávat pozor, protože se stává, že se Ticho chce ujistit o významu slova nebo o správné výslovnosti a tak mě o to víc překvapily malé slečny, které mi s úsměvem podaly nálepky, abych měla něco na památku a pak už následovali moji šesťáci! Ještě než jsem vešla do třídy všechny děti se potutelně usmívaly a zdravily mě Hello :)). A když jsem se podívala na tabuli zůstala jsem stát jak opařená. Bylo tam napsáno: "We love you Iana". To bylo waau tak jsem se zmohla jen na "Thank you, Thank you a lot!!" Po přečtení příběhu z pohádkové knížky, zazpívání Hallelujah a dalších písniček se chýlila hodina ke konci a děti mi začaly nosit papírky s obrázkama kde bylo opět "We love you Iana" a nabídly mi, že mi ukážou vesnici. Tak jsme se jako velká tlupa vydaly na výlet na pevnost (zříceninu) nad vesnicí. Pořídili jsme spoustu fotek, zodpověděla jsem četné dotazy a když jsem řekla kolik je mi let v gruzínštině to byla bombaaa…oooooo ona mluví gruzínsky?! :D Byla jsem náležitě slovně ohodnocena jak jsem pretty a cool :D a poslední odměnou byla gruzínská píseň, kterou mi děti zazpívaly.

Zřícenina :)) a paní učitelky :D

Wellcome cake

Už mnohokrát jsem Vám chtěla psát o přijetí do gruzínské rodiny, místy jsem toto téma i naťukávala a po návštěvě u Ticho doma, jsem se do něj rozhodla pořádně opřít. Teď budu psát jen o její rodině, ale stejný pocit jsem měla na více místech nejen v rodinách, ale třeba i v budce na opravu obuvi, (kde jsme já, Martička a Blažek – z Polka strávili nějakou tu dobu popíjením domácího vínka, povídáním se stařičkými děduškami (dědečky) a samozřejmě malou suprou), v krámu s vínem – kde jsem si párkrát koupila kafe :D, atd. Pro všechna místa je společné, že ať už to tam vypadá jakkoliv (ne vždy jsou to vyhovující (ideální) prostory, někdo z Čech by se možná styděl pozvat Vás na takové místo), nikdy Vás nemine srdečná atmosféra přijetí a vděku ze to, že jste je navštívili, za to že Vás mohli pohostit, popovídat si s Vámi, zavzpomínat na starodávné životní příběhy, připomenout co všechno z Česka, Polska, atd. znají … vždy pocítíte lásku, žádnou přetvářku, sílu, ochotu, laskavost, pochopení a útěchu … na což se nezapomíná a ještě dlouho to ve Vás doznívá...

Přesto že máte byt, kde jsou jen dvě (jedna komnata pro mámu Ticho, tátu Zazu a malého Luka; druhá – když je potřeba větší jídelna nebo pokoj pro hosty) a půl komnaty (půl komnatou se myslí něco mezi kuchyní ložnicí a jídelnou, sídlo rodičů Zazy) + malou koupelnu, kde je velký válec na ohřívání vody na stejném principu jako piečka (stejné topení jaké máme v organizaci, taková malá pec), protože po rozpadu Sovětského svazu tu ne všechny věci fungují tak jak by měly (myšleno veřejné osvětlení, plyn, centrální topení, běžná teplá voda z trubek), chcete pozvat holčinu z Čech, aby s Vámi strávila pár společných chvil, vychutnala rodinnou atmosféru, poznala Vaše přátele při "xinkali večeru" a podívala se po okolí. Abastumani je známé teplými prameny (něco jako lázně), observatoří a vysokou kumulací O³ v místních lesích. Mě však nejvíce zaujalo místo jiné, kde jsem potkala anděly všedního dne :)) a tím místem je Cafe. Ne však zcela obyčejné, úzce propojené s Lípou se kterou je spjat i následující příběh.

Žena milého pána na fotce – Liana mi vyprávěla, že dřív měli malinké Cafe, které zničil požár s čímž prakticky přišli o všechno. Byli tím velmi znepokojení a nevěděli, co si počít. „Abastumani je vzácné místo…žije tu jen 500 obyvatel a představte si, že tu jsou čtyři kostely, je to posvátné místo, tak jako naše Lípa na které spí andělé“ vyprávěla mi Liana. „Vy mi nevěříte, vidím to ve Vašich očích…ale nebýt této Lípy, která nám dodala odvahu a sílu vzít si půjčku a vybudovat tohle ještě větší Cafe i s pokoji pro hosty, neseděli bychom dnes zde. Víra, Bůh je to co drží Gruzíny nad vodou. V dnešním světě se postupně vytrácí hodnoty dobra, kdy si lidé vzájemně pomáhají, nezávidí si, nehledají vlastní prospěch. Přes všechnu nepohodu se my Gruzíni snažíme si tyto hodnoty uchovat, není mnoho národů, kteří přijímají hosty jako my (to již jsme mockrát od cizinců slyšeli). Hosté, kteří k nám přijdou odchází jako členové naší rodiny.“ 

A to se stalo i mě, něco mě v jejich Cafe zasáhlo, jejich přítomnost, hluboký rozhovor s nimi, nehledě na to, že jsem s sebou neměla ani peníze a když v Čechách zajdete do Cafe (normálního podniku) neočekáváte, že dostanete kafe gratis a ještě bonbóny na cestu, ale tady je to jiné. Často slýchám slovo sudba (osud), možná je tu víc pověr než jinde…a možná jsou také víc potřeba než jinde, spousta svatých (posvátných) míst, kříž na každém vrcholku hory (tak někteří cizinci nazývají Gruzii křižáckou zemí :)), … Hodnota člověka je tu vysoce ceněna. Kde se v Evropě vytrácí zájem o člověka? Za čím se vlastně tak strašně ženeme? Co pro nás má smysl? Dáme přednost práci nebo rodině? Možná se nám zdá divné dát přednost rodinné oslavě (tzn. nepřijít do práce nebo prostě odejít dřív), před prací a v naší kultuře snad i netolerovatelné. Ale na čem opravdu záleží? Na vztazích? Na penězích? Jistě rodina nežije ze vzduchu, je potřeba pracovat…ale nepřehoupli jsme práci až ve workoholismus? Stavíme si velké domy, kde má každý svůj pokoj, myslíme si ano je správné mít své soukromí, nerušený pracovní prostor, kde se uzavřeme do svého světa a jen s těží si tam chceme někoho pouštět…nestavíme si zároveň i bariéry v komunikaci? 

Moc bych si přála umět diskutovat své problémy/názory v rodině, dělit se o své zá(pro)žitky, tolerovat názory druhých ať už jsou jakékoliv a umět něžně podotknout že třeba nejsou správné a proč, přijímat druhé i s chybami, učit se rychle odpouštět (protože v malé místnosti opravdu nemůže dlouho vládnou napětí) umět nezištně dávat, brát jako čest zaplatit za druhého v restauraci, nebrat až takový ohled na peníze, ale na přátelství a vztahy. Jistě je to sepsáno trochu idealisticky, i tady je spousta nedostatků a ne každý Gruzín je stejný, ale chtěla jsem Vás trošku ponořit do atmosféry, inspirace, která tu na mě dýchá na každém kroku :)). Tak přeju sobě i Vám odvahu začínat znova a znova.

Ať žije improvizace :))

Překvápko v bývalé zastávce nebo čem to, dnes těžko říct :D;
č. 41 označuje vítěznou opoziční stranu ve volbách...a Abstumani
je plné čtyřicet jedniček...

Tyhle domečky zbožňuju :))

Již zmíněné lázně / teplé prameny ;-)